Zběhnutí vojína Ernesta Kašáka a vojína Milana Chovančíka
Dne 21. 8. 1976 v 17.00 hod. zástupce dozorčího důstojníka pohraniční roty Chlum u Třeboně četař absolvent Koloman Václav vyslal trojčlennou hlídku na piket Longava.
Hlídka ve složení vojín Ján Hujdič (1954), velitel piketu, vojín Ernest Kašák (1956), velitel hlídky pro zásahy a vojín Milan Chovančík (1957), člen hlídky, měla za úkol střežit pravý úsek roty mezi hraničními mezníky VI/4 a VI/7. Piket bylo předsunuté stanoviště, mívalo podobu chatky či stavební buňky a z taktických důvodů bylo zřizováno na místech střežení vzdálených nebo jinak hůř přístupných z kmenové jednotky. Pohraničníkům poskytovalo nezbytné zázemí pro výkon služby a odpočinek. Členové hlídky se střídali tím způsobem, že dva byli na stráži a jeden odpočíval. S rotou byli ve spojení prostřednictvím linkových pojítek a radiostanice, hlídka měla za úkol hlásit ústředně průběh služby.
Kolem 18.00 hod. převzali službu a jako první začali střežit úsek z pozorovací věže Kašák s Chovančíkem. Kolem 19.15 hod. je Hujdič zavolal dolů, Chovančík šel odpočívat a zbylí dva pohraničníci začali hlídkovat z nočního stanoviště u vrat zátarasu. Podle rozkazu vydaného dozorčím poslal přibližně ve 21.00 hod. Hujdič Kašáka na průzkum terénu. Pomohl mu naložit na záda těžkou radiostanici a společně prověřili její funkčnost. Chovančík zaujal místo u vrat a Hujdič šel do piketu odpočívat. Kašák udělal několik kroků, načež se otočil s namířeným samopalem na Hujdiče stojícího dosud ve dveřích piketu. Křikl na něho, ať vyjde ven. Hujdič se domníval, že Kašák si dělá nejapnou legraci, proto mu řekl, aby neblbnul, dál si ho nevšímal a šel si lehnout. Nato Kašák natáhl samopal a zařval na Hujdiče, že to myslí vážně a ať vyleze z piketu. Zvuk závěru Hudiče přesvědčil, že se nežertuje. Když vyšel ven, Kašák na něho mířil samopalem a svítil mu baterkou do očí. Kašák zavolal na Chovančíka, který stál asi 10 metrů stranou, ten přiběhl a nasadil Hujdičovi na levou ruku náramek pout. Kašák přiměl Hujdiče, aby se postavil zády ke stromu, načež mu Chovančík sepnul obě ruce za kmenem pouty.
Když takto zneškodnili velitele piketu, nabrali si uvnitř konzervy a chleba, prohledali spoutaného Hujdiče, vzali mu zásobník a varovali před hlasitými projevy. Ohlásili telefonem na rotu, že odchází přes vrata drátěného zátarasu pravá 5 prověřovat signalizační zařízení KRYSTAL. Ozbrojeni pak odešli i se psem Edisonem směrem do Rakouska. Hujdič asi po 10 minutách sebral odvahu a začal volat o pomoc. Po 30 minutách uslyšel z rakouské strany štěkot psů a provoz motorových vozidel, hluk za hranicemi trval asi půl hodiny. Teprve pak dorazily hlídky PS a vysvobodili ho z pout. Hujdič odnesl dobrodružství mnohačetnými zhmožděninami zad, paží a ramenního kloubu, navíc utrpěl posttraumatický šok, jehož léčení si vyžádalo lůžkovou péči.
Bezprostředně po dezerci obou pohraničníků uzavřela rota Chlum u Třeboně společně se sousední jednotkou Tokániště hranice a provedla pátrací akce, avšak bez naděje na úspěch. Zběhnutí obou pohraničníků potvrdila rakouská strana následující dny při předání jejich psa a výzbroje.
Případ se zdál být uzavřen, vyšetřovatel StB ve VKR podplukovník Alois Lorenčič provedl rutinní vyšetřování s návrhem konečného opatření: Podat na obžalované vojíny základní služby Enesta Kašnáka a Milana Chovančíka obžalobu pro trestné činy zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti podle §§ 9 odst. 2, 275 odst. 1, 2 písm. b), zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1, porušování povinnosti strážní služby podle § 285 odst. 1, 2. písm. a) b) a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Prokurátor vojenské obvodové prokuratury v Českých Budějovicích se závěry vyšetřovatele více méně souhlasil a dne 4. 11. 1976 podal na oba zběhy obžalobu.
Tak jako v obdobných případech, se do hry vložila i Vojenská kontrarozvědka (VKR). Svazek jí vedený na oba zběhy byl sice na konci 80. let zničen, nicméně komparací si lze snadno učinit představu o jejím zákulisním působení. To pobíhalo tak, že provedla šetření v okruhu blízkých obou zběhů a zjistila, kdo z nich útěk neschvaluje. Mezi nimi pak vybrala někoho ochotného, kdo se bude v dopisech pod vedením příslušníků VKR snažit přimět zběha k návratu. Pokud se případ vyvíjel nadějně, což VKR zjišťovala zpravidla kontrolou korespondence, zorganizovala výjezd blízké osoby za zběhem. Jejím úkolem jej bylo na místě osobně přesvědčit (součástí bylo i rozptýlení obav z drakonického postihu v případě návratu), popř. mu pomoci s vyřízením potřebných formalit. Takto vyslané osoby procházely před výjezdem školením, jak si v zahraničí počínat, aby jejich snahy o vyvedení byly úspěšné.
Podobné zákulisní působení proběhlo i v případě Chovančíka. Výsledkem byla návštěva jeho otce v Rakousku a příjezd otce a syna Chovančíkových na hraniční přechod Hatě dne 22. 11. 1976. Milan Chovančík byl okamžitě vzat do vazby, kde mu bylo sděleno obvinění z trestných činů ve smyslu výše uvedené obžaloby. Zběh svoji vinu uznal hned na počátku vyšetřování, začal s vyšetřovateli spolupracovat a podrobně jim popsal okolnosti předcházející zběhnutí, vlastní událost i věci následující.
Dne 5. 4. 1977 zasedl Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích, aby projednal případ zběhnutí Ernesta Kašáka a Milana Chovančíka. Již k dříve vypracované obžalobě přibylo obvinění Chovančíka z trestného činu ohrožení služebního tajemství. Během vyšetřování totiž vstoupil na tenký led, když vyšetřovateli Stb ve VKR přiznal svoji vstřícnost, se kterou hovořil před rakouskými bezpečnostními orgány o vojenských záležitostech, se kterými se seznámil během svého působení u PS. Vyšetřovatel nechal soudního znalce vypracovat posudek, který měl posoudit závažnost vyzrazených informací. Podle jeho závěru byly vyzrazené informace stupně utajení tajné a tvořily předmět služebního tajemství. Při posuzování případu soud však projevil vůči Chovančíkovi jistou dávku shovívavosti. Jeho čin zběhnutí označil jako motivovaný nerozumnou dobrodružností a zvědavostí a předem nepřipravovaný. Kašáka soud označil jako hlavního iniciátora a organizátora zběhnutí, naopak Chovančík, přestože jednal jako spolupachatel, se údajně nechal k činu svést. K vyzrazeným služebním událostem soud konstatoval, že se Chovančík dopustil pouze trestného činu ohrožení služebního tajemství. Při posuzování výše trestu soud zohlednil sebekritický postoj Chovančíka spočívající zejm. v návratu do republiky, spolupráci s vyšetřovateli a upřímnou lítost nad spáchaným činem, který nebyl motivován politicky. Oproti tomu Kašák trestný čin zorganizoval, a přestože věděl o úmyslu Chovančíka ukončit emigraci, sám návrat odmítl. Za výše uvedené trestné činy byl Milan Chovančík odsouzen ke třem a půl roku odnětí svobody a Ernest Kašák v nepřítomnosti k pěti a půl letům odnětí svobody. Trest jim uložen opykat v I. nápravně výchovné skupině.
Závěrem je nutno zdůraznit, že nebýt akce VKR na vyvedení vojenského zběha, soud by mohl své verdikty vynést pouze v nepřítomnosti obou obviněných. Chovančík po návratu svůj čin zhodnotil následovně: Na svoji obhajobu bych chtěl uvést, že po svém zběhnutí jsem byl ze všeho dost „vyjevený“, nevěděl jsem, co budu v Rakousku dělat a svého činu zběhnutí jsem krátce po přechodu státních hranic litoval. … přemýšlel jsem o návratu zpět do ČSSR. K návratu mi však chyběla odvaha a obával jsem se vysokého trestu, kterým mi vyhrožovali. K návratu jsem se nakonec rozhodl na základě dopisů rodičů a po rozhovoru s otcem ve Vídni. Jsem si vědom toho, že za své jednání budu potrestán. Po výkonu trestu chci pracovat tak, abych svoji trestnou činnost odčinil.
Mgr. Martin Pulec
25. 5. 2023