Tábor Vojna - Kulturní dům
Z bývalých nápravně-pracovních táborů zřízených při uranových dolech je dnes zachován jen jediný - tábor Vojna, nacházející se poblíž Příbrami.
V současné době je zpřístupněn veřejnosti jako jedna z poboček Hornického muzea Příbram. Existence tábora se připomíná mezi lety 1951 až 1961. Osazenstvo tábora tvořili političtí, retribuční a kriminální vězni, kteří mimo těžby uranové rudy v nedalekých šachtách, byli využíváni
i na stavbu příbramského sídliště. Tábor je unikátní tím, že se v jeho areálu dochovaly některé původní stavby, mezi něž patří i kulturní dům.
Tento se nachází v horní části tábora naproti tzv. Východní zóně, konkrétně dnes již neexistujícímu baráku J. Neznámý vězeň při výslechu zanechal o kulturním domě poměrně obšírné svědectví. Podle něho se dům skládal z táborové knihovny, sálu a prostoru s velkým jevištěm.V době izolace (od prosince 1952 do konce ledna 1953) se nekonala žádná kulturní představení. V pozdější době se zde však konala filmová představení a vystoupení táborového hudebního souboru. „Většinou se jednalo o klasické kusy jako např. Madam Butterfly, které měly velký úspěch… Vystoupení hudebního souboru se konala vždy před přeplněným hledištěm.“ Podle dochované výpovědi měly koncerty skutečně poměrně vysokou uměleckou úroveň. Před samotným vystoupením měl vždy některý z vězňů proslov, který však nikdy nebyl tendenční. „Kupříkladu mluvil trestanec Hartman na téma „Havíři a práce“, ale v celé řeči nebylo jediné komunistické definice nebo hesla.“
O táborové knihovně se ve sledované době (přelom let 1952 a 1953) dozvíme velmi zajímavou informaci. Kdo si chtěl půjčovat knihy, musel zaplatit na půl roku poplatek 20 táborových peněz. Jednalo se o peníze, které platily jen v areálu tábora. Vězeň získal určitou částku peněz podle dosaženého pracovního výkonu. Většinou se jednalo o částku v řádech stovek. Tyto peníze mohl nejčastěji utratit v táborové kantýně, kde se daly koupit hygienické potřeby, ale třeba i některé potraviny. Za tuto sumu mu byla vystavena legitimace a mohl si pak vybírat knihy, jaké chtěl a hlavně kolik chtěl. Největší poptávka byla po technických knihách všeho druhu, které se v knihovně nacházely v hojném množství. Dále zde byly knihy zábavné, podle svědectví se jednalo většinou překlady z francouzštiny a samozřejmě se zde ve vyšších počtech nacházely i knihy „komunistické“. Knihovníkem v táboře byl vězeň Kučera, o kterém se hovořilo jako o „bonzákovi“. Mimo jiného získával trestance pro socialistické soutěžení, a za to jim nabízel cigarety a možnost výběru pracovního nasazení. Kučera kolem sebe udržoval síť „špiclů“, z nichž nejznámější byl Jeřábek. Tito Kučerovi informátoři byli postrachem celého tábora. Podařilo se jim vypátrat členy „Výboru pro potrestání bonzáků a trestanců, kteří pracovali na vysoká procenta“. Původně měl být celý Výbor zavřen na jeden měsíc do bunkru, ale asi po 14 dnech byli dáni do korekce. O nelidských podmínkách v korekci svědčí věta doslovná citace z archivního pramene, že „Informátor je jednou viděl a zhrozil se jejich vzezření. Všichni byli kost a kůže a měli úplně průsvitnou pokožku.“
Je samozřejmé, že životní i pracovní podmínky vězňů se v průběhu let měnily. Výše popisované události patří do doby, kdy nápravně-pracovní tábory spravoval útvar SNB Jeřáb, a z pohledu vězňů se jednalo o nejhorší dobu, kterou mohli v táborech zažít.
Mgr. František Bártík
1. 7. 2022
Kulturní dům, archivní foto. Zdroj: Hornické muzeum Příbram
Kulturní dům. Zdroj :Hornické muzeum Příbram