„1. co bylo důvodem interní právní úpravy příslušnosti k rozhodování o odvolání v kázeňského řízení v rámci ZP PP č. 75, kdy rozhodnutí o odvolání bylo interní normou svěřeno oprávněné úřední osobě téhož stupně správního úřadu, jehož jiná oprávněná úřední osoba rozhodovala v nalézacím řízení. K odpovědi přiložte

a. návrh popř. iniciační listiny k vydání ZP PP č. 75

b. veškeré vznesené připomínky vnitřního popř. vnějšího připomínkového řízení, pokud probíhalo k označené otázce

c. stanovisko MV ČR popř. jiných ústředních správních úřadů k předmětné otázce, pokud existují

d. vyhodnocení interního připomínkového řízení k danému ZP PP č. 75, pokud bylo provedeno.

2. sběrný arch spisu týkajícího se ZP PP č. 75 z doby jeho vydání

3. výpis z ETŘ týkající se lustrace všech správních spisů policejního prezídia vztahujících se k vydání či novelizaci ZP PP č. 75.

Cílem této žádosti je zajistit podklady procesní obraně účastníka v rámci vedeného správního řízení.“

Policie České republiky jako povinný subjekt  sdělila žadateli následující informace:

Na úvod lze konstatovat, že zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) upravuje právní poměry příslušníků bezpečnostních sborů, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (viz § 1 odst. 1 tohoto zákona). Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o služebním poměru jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, není-li dále stanoveno jinak. V rozsahu jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organizační části bezpečnostního sboru. V souladu s § 2 odst. 1 zákona o služebním poměru byl vydán ZPPP o personální pravomoci, kde svěřuje policejní prezident jako ředitel bezpečnostního sboru pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru (dále jen „personální pravomoc“) příslušníků Policie České republiky (dále jen „policista“) ostatním služebním funkcionářům, nevyhradil-li si v konkrétním případě jinak.

Je tedy zřejmé, že ZPPP č. 75/2013 o personální pravomoci neupravuje a vůbec neřeší problematiku příslušnosti k rozhodování o odvolání v kázeňském řízení. Žádná interní úprava příslušnosti k rozhodování o odvolání v kázeňském řízení (ani obecně v řízení ve věcech služebního poměru) v rámci Policie České republiky neexistuje. Příslušnost k rozhodování o odvolání v  řízení ve věcech služebního poměru je stanovena zákonem o služebním poměru a policejnímu prezidentovi nebylo zákonem svěřeno oprávnění rozhodovat v této věci či měnit pravidla zakotvená právními normami. Problematika odvolacího řízení je konkrétně upravena v ustanovení § 190 zákona o služebním poměru. Podle § 190 odst. 6 citovaného ustanovení zákona je odvolacím orgánem služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal. Jde-li o rozhodnutí ředitele školy, je odvolacím orgánem ministerstvo, a jde-li o rozhodnutí vedoucího organizační části ministerstva nebo rektora policejní akademie, je odvolacím orgánem ministr vnitra.

Pokud jde o rozhodování služebních funkcionářů ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů, dovolujeme si odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 139/2008 – 49 ze dne 16. 3. 2009, který je zveřejněn na internetových stránkách www.nssoud.cz. K dané problematice rozsudek mimo jiné uvádí:

„Problematika pravomoci a věcné příslušnosti správních orgánů k rozhodování o právech a povinnostech subjektů má svůj ústavněprávní, zákonný i podzákonný rozměr. Podle ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR) lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Obdobné pravidlo je od 1. 1. 2006 rozvedeno i na zákonné úrovni, a to v ustanovení § 2 odst. 2 správního řádu, které uvádí, že správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Je zde zakotven princip legality výkonu veřejné moci. Stěžejním pramenem právních pravidel pro zodpovězení otázky pravomoci a věcné příslušnosti orgánu veřejné moci k rozhodnutí určité věci jsou tedy zákonné právní předpisy, nikoliv však pramenem jediným ani sémanticky všeobsažným. Na základě zákonných kompetenčních norem mohou být mocenská oprávnění k rozhodování dále konkretizována prostřednictvím norem podzákonných[1], ale také interních norem, služebních pokynů a předpisů (tzv. aktů řízení) v rámci organizační struktury instituce pověřené výkonem veřejné moci prostřednictvím výkonu rozhodovací pravomoci ve veřejné správě. Podmínky ústavnosti a zákonnosti takových zmocnění jsou zachovány pouze tehdy, pokud existuje zákonná právní norma, která k delegaci rozhodovacích oprávnění prostřednictvím podzákonného či služebního předpisu poskytuje zákonné zmocnění. Zákonná právní úprava bezpečnostních sborů České republiky a rovněž jejich pravomocí vést určité typy řízení jako správní orgány je poměrně komplikovaná. Jakýmsi lex generalis pro otázky služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů ČR je zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "služební zákon"). Upravuje právní poměry příslušníků bezpečnostních sborů, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby. Bezpečnostním sborem se rozumí Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky,

Vězeňská služba České republiky, Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace (§ 1). V ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona jsou stanoveny vrcholné orgány těchto bezpečnostních sborů (tzv. ředitelé bezpečnostních sborů), přičemž služební zákon uvádí, že v čele HZS ČR stojí generální ředitel. Podle ustanovení § 2 tohoto zákona, které upravuje pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, jsou pak rozděleny tyto pravomoci mezi tzv. služební funkcionáře (nadřízeného ředitele bezpečnostního sboru, ředitele bezpečnostního sboru a osoby pověřené rozhodováním ve věcech služebního poměru). Za služebního funkcionáře se považuje i ministr příslušného resortu, jemuž je ředitel bezpečnostního sboru odpovědný (tj. nadřízený ředitele bezpečnostního sboru). Pravomoci jsou rozděleny mezi služební funkcionáře podle postavení a služebního zařazení příslušníků bezpečnostních sborů, jichž se jednání či rozhodování ve věci služebního poměru týká. Ohledně organizačního uspořádání HZS ČR neobsahuje služební zákon žádná další speciální pravidla. Proto je nutno vycházet z ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona, které uvádí, že "ve věcech služebního poměru příslušníků jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, není-li dále stanoveno jinak. V rozsahu jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organizační části bezpečnostního sboru. 1)" Pod poznámkou č. 1) je uveden příkladmo odkaz na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 362/2003 Sb. (tj. zákon o HZS ČR). Služební zákon zde tedy svěřuje originálně pravomoc k rozhodování věcí služebních poměrů "řadových" příslušníků bezpečnostních sborů řediteli toho kterého bezpečnostního sboru, a derivativně na základě zmocnění ředitele bezpečnostního sboru také vedoucímu organizační části bezpečnostního sboru. Pro výklad uvedené kompetenční normy je tedy zapotřebí vyložit, co se v kontextu služebního zákona rozumí pod pojmem "organizační část bezpečnostního sboru", na základě něhož lze určit rovněž obsah pojmu "vedoucí organizační části bezpečnostního sboru", na něhož může být delegována rozhodovací pravomoc dle citovaného ustanovení služebního zákona.   Služební zákon neobsahuje legální definici pojmu "organizační část bezpečnostního sboru." Pouze odkazuje prostřednictvím poznámky pod čarou a jako příklad uvádí právě vymezení dělení HZS ČR, které je uvedeno v ustanovení § 2 zákona o HZS ČR. Podle tohoto ustanovení HZS ČR tvoří:

           a) generální ředitelství hasičského záchranného sboru (dále jen \generální ředitelství\), které je součástí Ministerstva vnitra (dále jen  \ministerstvo\),

            b) hasičské záchranné sbory krajů, a

            c) Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku - Místku.

To zavdává ovšem oprávněné pochybnosti o tom, jaký je skutečný obsah a rozsah pojmu "organizační část bezpečnostního sboru". Obsah tohoto pojmu zákonem vymezen není a nelze ho jednoznačně vymezit ani systematicko-logickým výkladem. Uvedený odkaz v poznámce pod čarou lze považovat pouze za interpretační vodítko směřující k tomu, že části HZS ČR uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o HZS jsou organizačními částmi tohoto bezpečnostního sboru ve smyslu § 2 odst. 1 služebního zákona. V žádném případě to však samo o sobě nevede k závěru, že by tyto části HZS měly být jedinými "organizačními částmi" podle ustanovení § 2 odst. 1 služebního zákona, jejichž vedoucí mohou jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků HZS jménem České republiky. Nejvyšší správní soud proto aplikoval i jiné výkladové metody, a to zejména historický subjektivní výklad a komparativní výklad. Z důvodové zprávy ke služebnímu zákonu vyplývá, že hlavním záměrem zákonodárce bylo, aby ve věcech služebního poměru nerozhodoval funkcionář, který je obsazován na základě politického klíče (tj. ministr). V důvodové zprávě je dále výslovně uvedeno, že "ustanovení § 2 určuje funkcionáře, který je oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech příslušníků ve věcech služebního poměru jménem státu, a označuje jej pro účely služebního poměru jako služebního funkcionáře. Primární personální pravomoc má ředitel bezpečnostního sboru, ale je vytvořen prostor pro decentralizaci rozhodování ve věcech služebního poměru."(viz k tomu Důvodová zpráva k zákonu č. 361/2003 Sb., ze dne 20. 3. 2003, ev. č. ASPI LIT26874CZ). Dále Nejvyšší správní soud využil i komparativní pohled na danou problematiku. Pojem "organizační část bezpečnostního sboru" není blíže definován v žádném jiném zákoně upravujícím činnost bezpečnostních sborů, tj. v zákonech č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, platném a účinném do 31. 12. 2008, č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, účinném od 1. 1. 2009, zákoně č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, zákoně č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a konečně ani zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky. Tyto zákony používají k vyjádření téhož významu různých termínů. Např. "nový" i starý zákon o Policii České republiky používají pro tento význam pojem "útvar" (§ 3 zákona č. 283/1991 Sb., § 6 zákona č. 278/2008 Sb.) a svěřují ministrovi vnitra pravomoc na návrh policejního prezidenta zřizovat útvary policie a stanovit bližší úpravu její organizace pomocí aktů řízení. Nový zákon o Policii České republiky počítá i s obdobnou pravomocí policejního prezidenta na úrovni útvarů zřizovaných v rámci krajských ředitelství. Zákon o vězeňské službě naproti tomu používá ve stejném spojení termín "organizační jednotka". Z uvedené argumentace vyplývají následující závěry, které lze vztáhnout obecně k fungování všech bezpečnostních sborů. Organizace bezpečnostních sborů je na zákonné úrovni upravena pouze v základním rozsahu, a především z toho pohledu, kdo je nositelem originální rozhodovací pravomoci. Ohledně delegace těchto pravomocí zákon upravuje samotné oprávnění nositele originální pravomoci delegovat aktem řízení toto oprávnění na jiného služebního funkcionáře, kterým je ve věcech služebního poměru příslušníků dle citovaného ustanovení § 2 odst. 1 služebního zákona "vedoucí organizační části bezpečnostního sboru." Z výše uvedených důvodů však nelze ze zákonných předpisů jednoznačně určit, které součásti bezpečnostního sboru jsou jeho organizační částí, a které nikoliv. Z toho dále vyplývá, že nelze pouhou aplikací zákonných norem naplnit rozsah pojmu "vedoucí organizační části bezpečnostního sboru", aniž by byly aplikovány akty řízení, které organizační strukturu bezpečnostních sborů upravují konkrétněji a dotvářejí tak organizační rámec bezpečnostních sborů upravený zákonnými normami. Na základě tohoto pohledu dospěl Nejvyšší správní soud v posuzované věci k závěru, že HZS ČR má tři základní organizační části vymezené v ustanovení § 2 odst. 1 služebního zákona, avšak to nevylučuje, že se za jeho organizační části mohou považovat i další vymezené strukturní úseky těchto organizačních částí stanovené na základě aktů řízení vydávaných generálním ředitelem HZS ČR (např. územní odbory HZS, jednotky HZS, či úseky krajských ředitelství HZS).[2] Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že tento způsob organizace a fungování bezpečnostních sborů je pro ně typickým charakteristickým rysem a odpovídá rovněž racionalitě a účelnosti fungování těchto bezpečnostních složek státu. Zvláště pak rozhodování ve věcech služebního poměru je řízením úzce spjatým s výkonem služby jako takovým. Příslušníci bezpečnostních sborů jsou povinni znát služební předpisy a další akty řízení vydávané ředitelem bezpečnostních sborů a dalšími služebními funkcionáři (§ 46 odst. 1 služebního zákona). Znalost vnitřní organizační struktury bezpečnostních sborů, jakož i věcné příslušnosti služebních funkcionářů k rozhodování ve věcech služebního poměru, lze u příslušníků bezpečnostních sborů presumovat, a proto zde nelze hovořit ani o případném ohrožení právní jistoty účastníků řízení ve věcech služebních poměrů. Z pokynu generálního ředitele HZS ČR ze dne 22. 12. 2006, č. 22/2006 Sbírky interních aktů řízení generálního ředitele HZS ČR, ve znění pokynu č. 24/2007 téže Sbírky, kterým se stanoví pravomoci generálního ředitele HZS ČR vedoucích organizačních částí HZS ČR jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, Nejvyšší správní soud zjistil, že obsahuje delegaci rozhodovacích pravomocí ve věcech služebního poměru na ředitele kanceláře generálního ředitele (čl. 2), ředitele odboru (čl. 4), ředitele kanceláře krajského ředitele (čl. 10), náměstka krajského ředitele (čl. 11) a dalším služebním funkcionářům. Konkrétně, pravomoc rozhodovat ve věcech zápočtu dob pro účely výsluhových nároků příslušníků HZS ČR podle ustanovení § 224 služebního zákona je svěřena řediteli kanceláře krajského ředitele [čl. 10 písm. v) pokynu]. Věcně příslušným služebním funkcionářem je dle ustanovení § 190 odst. 6 věty první služebního zákona služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal. Tímto služebním funkcionářem je v souladu s citovaným pokynem krajský ředitel HZS. Citovaný pokyn sice neobsahuje výslovné zmocnění krajského ředitele k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ředitele kanceláře krajského ředitele ve věcech spadajících pod rozsah ustanovení § 224 služebního zákona, přičemž toto pravidlo není obsaženo ani v novelizujícím pokynu ze dne 23. 4. 2007, č. 24/2007 Sbírky interních aktů řízení generálního ředitele HZS ČR, avšak z přiložené systemizace služebních míst HZS Moravskoslezského kraje a jiných ustanovení citovaného pokynu vyplývá, že krajský ředitel HZS je ve všech věcech nejbližším nadřízeným služebním funkcionářem řediteli kanceláře krajského ředitele. Z tohoto důvodu je krajský ředitel nepochybně příslušný i k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ředitele kanceláře krajského ředitele, neboť je jeho nejbližším nadřízeným funkcionářem. Jak Nejvyšší správní soud již výše dovodil, nevidí žádnou zákonnou překážku v tom, aby na tyto služební funkcionáře (jimž pokyn generálního ředitele HZS svěřuje významná rozhodovací oprávnění ve věcech služebního poměru) bylo nahlíženo jako na vedoucí organizačních částí HZS ČR v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 2 odst. 1 služebního zákona, jímž je decentralizace pravomoci jednat a rozhodovat jménem HZS ČR na hierarchicky níže postavené služební funkcionáře, než je generální ředitel HZS ČR. Proto je takovým vedoucím organizační části HZS ČR jak krajský ředitel, tak i jemu podřízený ředitel kanceláře krajského ředitele. Z toho vyplývá, že jak prvoinstanční rozhodnutí, tak i rozhodnutí stěžovatele o odvolání bylo vydáno orgány k tomu pravomocnými a věcně příslušnými. Z toho důvodu je závěr krajského soudu o nicotnosti rozhodnutí stěžovatele nesprávný a způsobuje nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky pravomoci stěžovatele k vydání rozhodnutí o odvolání žalobce.

K jednotlivým otázkám uvádí povinný subjekt následující skutečnosti:

Otázka č. 1:

Vzhledem k tomu, že policejní prezident není oprávněn vydat interní akt řízení upravující příslušnost k rozhodování o odvolání v kázeňském řízení, takový interní předpis tedy neexistuje, a proto ani není možné zodpovědět otázku, co bylo důvodem interní (v žádosti uvedeno „právní“) úpravy této problematiky. Zdůvodnění úpravy určení odvolacího orgánu by mohl zodpovědět věcný gestor zákona o služebním poměru.

Obecně k ZPPP o personální pravomoci bez vztahu k úpravě příslušnosti k rozhodování o odvolání v kázeňském řízení povinný subjekt uvádí, že ZPPP o personální pravomoci byl schválen referátníkem pod č. j. PPR-803/ČJ-2013-990760, jehož součástí je i zdůvodnění jeho vydání.  Důvodem vydání ZPPP o personální pravomoci byly organizační změny na Policejním prezidiu České republiky a krajských ředitelstvích policie a racionalizace rozhodování ve věcech služebního poměru příslušníků policie.  ZPPP o personální pravomoci přiznává mj. náměstkovi ředitele krajského ředitelství policie personální pravomoc. Náměstek ředitele krajského ředitelství policie měl přiznanou personální pravomoc mj. též závazným pokynem policejního prezidenta č. 42/2010, o personální pravomoci.

V tedy souvislosti povinný subjekt ještě doplňuje, že je třeba rozlišovat, zda se jedná o náměstka policejního prezidenta, nebo náměstka krajského ředitelství policie, kteří řídí svůj úsek, nebo jestli se jedná o náměstka (zástupce) organizačního útvaru (např. náměstek ředitele útvaru policie s celostátní působnosti), popřípadě organizačního článku (např. zástupce vedoucího územního odboru apod.). Náměstek (zástupce) např. ředitele útvaru policie s celostátní působností nemá přiznanou personální pravomoc, ale pouze tuto pravomoc vykonává v době nepřítomnosti nebo v případě, že není toto služební místo obsazeno v zastoupení ředitele útvaru.

Dále je třeba upozornit na skutečnost, že služební funkcionář není oprávněnou úřední osobou, ale přímo správním orgánem a služební funkcionáři Policie ČR nejsou zařazeni v žádném správním úřadu, neboť Policie ČR správními úřady vůbec nedisponuje. Jejich zařazení ve stejném útvaru není podstatné, neboť i při zařazení v různých útvarech by mezi nimi vždy musel být zákonem vyžadovaný vztah nadřízenosti a podřízenosti.

Pokud jde o vyhodnocení interního připomínkového řízení k ZPPP o personální pravomoci, bylo v rámci 1. kola připomínkového řízení vzneseno 52 připomínek, z toho 30 bylo zásadních připomínek. Ostatní připomínky byly doporučující nebo legislativně technického charakteru. V rámci 2. kola připomínkového řízení bylo vzneseno 52 připomínek, z toho 31 bylo zásadních připomínek. Ostatní připomínky byly doporučující nebo legislativně technického charakteru. Žádné připomínky k úpravě příslušnosti k rozhodování o odvolání v kázeňském řízení v rámci ZPPP o personální pravomoci nebyly vzneseny, neboť  ZPPP o personální pravomoci tuto problematiku vůbec neupravuje. Ze stejného důvodu nebyly ve vztahu k úpravě příslušnosti k rozhodování o odvolání v kázeňském řízení v rámci ZPPP o personální pravomoci vzneseny žádné námitky ani stanoviska Ministerstva vnitra České republiky ani jiných ústředních správních úřadů.

Otázka č. 2:

ZPPP o personální pravomoci byl vydán pod č. j. PPR-803/ČJ-2013-990760. Pod výše uvedeným č. j. je evidováno 62 pořadových čísel.

Otázka č. 3:

Povinný subjekt nedisponuje žádnými správními spisy, které by se vztahovaly k vydání či novelizaci  ZPPP o personální pravomoci. Pokud jde o novelizace, byl ZPPP o personální pravomoci novelizován nebo opravován:

1. Oznámením vedoucí analyticko-legislativního oddělení Policejního prezidia České republiky, o opravě tiskové chyby č. 10/2013, č. j. PPR-180-10/ČJ-2013-990130.

2. Pokynem policejního prezidenta č. 25/2014, kterým se mění závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc); č.j. PPR-4831-1/ČJ-2014-990760.

3. Pokynem policejního prezidenta č. 39/2014, kterým se mění závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc); č.j. PPR-4831-2/ČJ-2014-990760.

4. Pokynem policejního prezidenta č. 107/2014, kterým se mění závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc); č.j. PPR-16346-1/ČJ-2014-990760.

5. Pokynem policejního prezidenta č. 114/2015, kterým se mění závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc); č.j. PPR-8855-1/ČJ-2015-990760.

6. Pokynem policejního prezidenta č. 244/2015, kterým se mění závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc); č.j. PPR-28149-1/ČJ-2015-990760.

7. Pokynem policejního prezidenta č. 193/2016, kterým se mění závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc); č.j. PPR-18103-20/ČJ-2016-990760.

8. Pokynem policejního prezidenta č. 290/2016, kterým se mění závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc); č.j. PPR-27046-24/ČJ-2016-990760.

9. Pokynem policejního prezidenta č. 58/2017, kterým se mění závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc); č.j. PPR-5568-3/ČJ-2017-990760.

10. Pokynem policejního prezidenta č. 297/2017, kterým se mění závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc); č.j. PPR-33364-1/ČJ-2017-990760.

pplk. JUDr. Lucie Žárská