Policie České republiky  

Přejdi na

Služba veřejnosti a prestižní povolání


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Operativní technika v rukou StB

Při příležitosti výstavy operativní techniky "Nejen stěny měly uši" 10. 4 - 31. 5. 2000 vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR v roce 2001 ve spolupráci s tiskárnou MV ČR tuto knihu s názvem Operativní technika v rukou StB,. autor Daniel Povolný. 

 

RESUMÉ

             Pojmem operativní technika lze označit technická zařízení, která umožňovala skryté pořizování obrazových záznamů (tajné fotografování, filmování a pozorování), zvukových záznamů (krátkodobý a dlouhodobý prostorový odposlech a odposlech telefonu), zjišťování informací z písemností (prověrka korespondence a chemická prověrka korespondence) a pronikání do uzavřených prostor (tajná technická prohlídka).

            Pravomoc pro schvalování jejího používání byla v podstatě od počátku rozdělena podle významu sledované osoby nebo objektu a podle technické náročnosti užité operativní techniky. Pokud byl význam osob a objektů „regionální“ (použitá technika poměrně jednoduchá), spadaly do kompetence krajských velitelů StB a krajských velitelství StB (od r. 1952 náčelník krajské správy StB, později krajské správy MV). V případě, že svým významem (složitostí provedení) tento rámec překračovaly, povolovali provedení tzv. zpravodajsko—technického úkonu (přímé nasazení operativní techniky v akci) velitelé sektorů StB (od r. 1951 velitelé odborů, od r. 1953 náčelníci správ MV), velitel StB (do r. 1953 nadřízený velitelů sektorů a krajů), ministra vnitra a jeho náměstci.
            Instalaci operativní techniky prováděl zpočátku sektor BAt (operativní technika) – kromě skupiny BAa („vnitřní StB“ – kontrarozvědka), pro níž tuto činnost vykonával sektor BAa—IV (výkon). U krajských velitelství StB to byla 4. oddělení, která spolupracovala s oběma sektory (v letech 1948—1953 došlo k řadě organizačních změn, které zde nelze podrobně popisovat). Od r. 1953 bylo její nasazování sloučeno do IX. Správy MV (operativní technika), od r. 1964 přejmenované na VI. Správu MV (správa operativní techniky). V krajích byly tímto úkolem pověřeny 9. odbory krajských správ MV, od r. 1964 6. odbory krajských správ MV.
            Používání operativní techniky příslušníky StB bylo upraveno různými pokyny, předpisy a směrnicemi (např. první známé předpisy pro odposlech telefonu a cenzuru korespondence jsou z r. 1949). Od r. 1954 se její nasazování řídilo „Směrnicemi o používání operativní techniky“, označovanými od r. 1955 jako A—oper—IX—1, z let 1955, 1957 a 1959. Po změně IX. Správy MV (operativní technika) na VI. Správu MV (správa operativní techniky) v r. 1964 to pak byly směrnice A—oper— VI—1 z let 1964, 1969, 1972, 1980 a 1982.
            Jak bude v následujících kapitolách ukázáno, nebyla jejich ustanovení vždy striktně dodržována, nemluvě o tom, že někdy byla tak vágně formulována, že si je příslušníci Stb mohli vyložit po svém. Podle směrnic měla být operativní technika nasazována v okamžiku, kdy byly vyčerpány všechny ostatní způsoby, jak získat požadovanou informaci, tedy ve zvlášť oddůvodněných případech a jen na nezbytně dlouhou dobu. Ve skutečnosti se řada akcí hlavně v 50. a 60. letech – ale i později – začal rozpracovávat právě na základě pouřití operativní techniky bez ohledu na závažnost případu a tak dlouho, dokud šlo její používání prodloužit. Přestože se během let měnila doba pro užívání jednotlivých druhů operativní techniky a pravomoce k jejich povolování (přičemž uvedené nešvary přetrvávaly), cíl zůstával stále stejný.
             V popředí zájmu StB byly zastupitelské úřady kapitalistických států a jejich pracovníci, odpůrci z obou stran politického spektra, členové a představení různých církví, známé osobnosti (např. Herci, vědci aj.), příslušníci prvního a druhého odboje, příbuzní a přátelé postižených, zahraniční turisté, vědci, obchodníci, krajané a mnozí jiní.
            Operativní technika v tomto směru dávala StB možnost získávát jinak nedostupné informace o náladách obyvatelstva i jednotlivců a tyto nálady pak různými způsoby usměrňovat. Nikdo z občanů nemohl vědět, zda právě jeho dopis nebude otevřen při cenzuře korespondence, zda právě jeho telefon nebude odposloucháván, zda právě jeho byt nebude prohledán. Cizinci, kteří z nejrůznějších důvodů přijeli navštívit Československo, pak měli nesrovnatelně větší jistotu, že jim příslušníci StB „preventivně“ prohledají osobní věci a budou je hlídat na každém kroku.
            Základním problémem při seastavování této publikace byla poměrně značná torzovitost dochovaných pramenů (např. z druhé poloviny 50 let se nedochovalo téměř nic. 60. a 70. léta byla do značné míry „vyskartována“ a velká část materiálů z 80. let byla narychlo zničena v prosinci 1989).
            Proto následující pasáže umožňují jen tu a tam nahlédnout do zákulisí předlistopadových československých tajných služeb a udělat si určitou přsdstavu o každodenním způsobu „vedení boje“ se zahraničními zpravodajskými službami i s obyvateli vlastní země.
            Tato studie je věnována všem obětem komunistického režimu, které byly odsouzeny nebo vydírány prostřednictvím nezákonně používaných odposlechů místností a telefonů, domovních prohlídek, cenzury korespondence i tajně pořízených fotografií a filmů.

Obálka knihy

vytisknout  e-mailem