Policie České republiky  

Přejdi na

Služba veřejnosti a prestižní povolání


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

nprap. Josef Palek

policista, KŘP Středočeského kraje, územní odbor Beroun, oddělení SKPV
daroval v roce 2008

"Proč někomu nepomoci ..... v práci pomáháme každý den."

Kdy a proč jste se rozhodl vstoupit do registru?
Bylo mi devatenáct, když jsem nastoupil na vojnu. Tehdy probíhala akce na darování krve. Zúčastnil jsem se a od té doby chodím darovat stále. Po vojně, to už jsem působil jako policista, probíhala mediální akce na podporu dárcovství kostní dřeně. Moje tehdejší kolegyně, dnes má manželka, přišla s nápadem přihlásit se do registru. Stejně jako já u policie stále slouží a je pravidelnou dárkyní krve a krevních destiček. Vypravili jsme se spolu a s dalšími dvěma kolegy do Fakultní nemocnice v Plzni a podstoupili odběr krve.
 
Jak dlouho jste byl v registru, než jste se stal vhodným dárcem?
Tři měsíce po registraci mi telefonovali, abych znovu přišel k odběru krve. Odebrali mi asi čtyři zkumavky krve k detailnějším rozborům. Pak se ale několik let nic nedělo. A z ničeho nic mi volali z plzeňské Fakultní nemocnice, zda můj zájem o dárcovství kostní dřeně trvá a zda chci podstoupit odběr krve za účelem detailnějšího rozboru. Neměl jsem s tím problém a na odběry jsem odjel. Tentokrát mi odebrali snad deset zkumavek krve. To bylo, tuším, někdy v únoru 2008. Když se deset týdnů nic nedělo, naplánoval jsem si, že půjdu jako obvykle darovat krev na transfuzní stanici v Hořovicích. Ale den předtím se znovu ozvali z Plzně, zda bych mohl zase přijet. Tak nějak mi začalo docházet, že zřejmě existuje člověk, který moji kostní dřeň potřebuje. Následoval další odběr a znovu se mě personál ptal, zda jsem si to nerozmyslel a mám opravdu zájem darovat kostní dřeň. Vlastně se ptali při každém odběru. 
 

„Když už jsem se do toho jednou dal, tak už přeci necouvnu.“

 
Jaký byl váš pocit, když jste se dozvěděl, že jste vhodným dárcem?
Řekl jsem si, že když už jsem se do toho jednou dal, tak už přeci necouvnu. Zvláště když je nějaká shoda, nějaká šance… A hlavně, když právě někdo na tohle čeká.
 
Pro jaký způsob odběru jste se rozhodl a proč?
Lékaři se mnou probírali způsoby darování, či spíš způsoby vlastních odběrů kostní dřeně. Zvolil jsem darování neinvazivní metodou, odběrem krve, protože mi přišla jednodušší.
 
Jak od tohoto okamžiku vypadal následující proces?
Podstoupil jsem několik podrobných rozborů krve, zvolil si formu odběru kostní dřeně a připravoval se s pomocí léků a injekcí na odběr. V daném termínu jsem si vyzvedl léky a injekce způsobující vyplavování krvetvorných buněk, které se měly aplikovat v průběhu následujících pěti dní. Celý ten týden jsem musel být doma, abych nepřicházel do styku s lidmi a nějakými infekcemi. Onemocněním by se celý proces pokazil. Domluvil jsem se s vrchní zdravotní sestrou  hořovické „transfuzky“, ke které jsem chodil na aplikaci injekcí. O víkendu mi je aplikovala u sebe doma. Byl jsem rád, že to pro mě udělala, protože bydlí ve stejném městě a bylo to tak pro mě nejjednodušší.
 
V tu samou neděli, po poslední injekci, jsem večer nastoupil do plzeňské nemocnice. Na pokoji jsem byl se dvěma muži. Jeden z nich byl plzeňský podnikatel, který trpěl těžkou nemocí a čekal na „svého dárce“. A druhý z nich byl mladý kluk, který procházel chemoterapií. Všichni jsme si povídali skoro do půlnoci. A tam jsem viděl, že to tito lidé opravdu nemají jednoduché. Například podnikateli se kvůli nemoci málem rozpadla firma a sousedé mu pomáhali s údržbou rodinného domu. Nic ale nefungovalo tak jako dříve… V pondělí ráno mi píchli další dávku injekcí a převezli mě na sál. Tam mi napíchli kanyly do obou rukou. Krev odtékala hadičkami do přístroje, separátoru, který z krve odděloval potřebné buňky a látky. Celý cyklus trval téměř čtyři hodiny. Zajímalo mě, jak dlouho trvá odběr běžně. Dozvěděl jsem se, že záleží na tělesné konstituci a především váze příjemce kostní dřeně. Moje krev se snad čtyřikrát přečerpala, než získali dostatek materiálu pro transplantaci. Pak mě od přístroje odpojili a odvezli na pokoj, kde jsem dostal kalcium v  tekutině. Celý proces odběru začal v osm hodin ráno a před polednem byl ukončen. Kolem třetí odpoledne jsem byl z nemocnice propuštěn. Toto se událo v květnu. V srpnu mi z Plzně volali znovu, zda bych mohl přijet ještě jednou, protože příjemce, jehož tělo štěp přijalo, potřebuje ještě pomoci. Jel jsem tam tedy znovu. Tentokrát jsem neužíval žádné léky ani injekce. Doktoři se dušovali, že odběr bude tentokrát rychlejší. Přijel jsem do nemocnice, lehl si na lehátko, lékaři mě připojili… Už jsem věděl, o co se jedná.
 
Při obou odběrech mě sestřičky chodily kontrolovat a byly velmi starostlivé, jestli mi cokoli nechybí, třeba nápoje. Pít jsem se ale bál, protože i tak je v průběhu procesu do těla vpravována tekutina, a já měl obavy, že bych musel na toaletu. 
 

„Když se do registru někdo přihlásí, tak to udělá proto, že chce někomu pomoci.

Byly informace, které jste o odběru kostní dřeně do té doby měl, shodné s tím, co se ve skutečnosti dělo?
Lékaři neustále dárci vysvětlují, jakým způsobem probíhá odběr, odpovídají na všechny vaše otázky. Při každém kontaktu se ptají, zda jste si svůj záměr darovat kostní dřeň nerozmyslel. Mně to přijde skoro až zbytečné. Když se do registru někdo přihlásí, tak to udělá proto, že chce někomu pomoci.
 
Jak jste se cítil fyzicky a psychicky?
Léky mi způsobily bolest hlavy. Bylo to nepříjemné. Bolest ale po několika dnech po odběru odezněla a vše bylo v pořádku.
 
Udělal byste totéž znovu?
Kdyby bylo zapotřebí, šel bych do toho znovu. Přemýšlel bych ale o formě odběru. Zda je lepší bolest hlavy způsobená léky, která po několika dnech odezní, nebo dva dny v nemocnici s bolestí nohy.
 
Znáte příjemce? Jste v kontaktu?
Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo byl příjemcem mé kostní dřeně. V podstatě jsem se po tom ani nepídil. Personál mi řekl, že příjemce je anonymní. Jediné, co jsem se dozvěděl, bylo to, že příjemcem byl muž české národnosti, postavou menší než já.
 
Osobní vzkaz kolegům …
Tohle je způsob jak někomu zachránit život a nemusíte proto nic udělat, jen dát trochu krve. Proč někomu nepomoci… V práci pomáháme každý den.


Rozhovor ze dne 24. října 2013
© Foto: Jan Foltán, 2013

 

vytisknout  e-mailem