Okénko do dějin kriminalistiky
- Co můžete poznat v policejním muzeu
- Bezpečnostní poměry ve Velké Praze - 30. Léta
- Kasař přezdívaný „Nezmar“
- Historie identifikace zločinců
- První kroky daktyloskopie
Ráz trestných činů se měnil a měnily se i prostředky k jejich provádění. Původní primitivní nástroje a zločinecké pomůcky byly postupně nahrazovány stále dokonalejšími, měnily se způsoby provádění trestných činů a koneckonců i jejich hodnocení společností. Trestný čin je však reálnou skutečností. Stal se, nebo nestal a my si dnes musíme uvědomit nejen jeho podstatu, ale i všechny okolnosti a jevy, které s ním souvisí a doprovází jej. Postupně vyvstala potřeba dát bezpečnostním orgánům návod, jak dosáhnout úspěchu v potírání zločinu a jak jej vůbec vyšetřovat. Mělo jít o určité zobecnění toho, jak zločinec při různých trestných činech postupuje, jakých užívá nástrojů, jaké stopy po své činnosti zanechává. Vlastně šlo i o to, dnešním jazykem řečeno, jak si mají bezpečnostní orgány počínat na místě činu, při zajišťování a vyhodnocování stop, při expertizách. To znamená, jakým způsobem se mají shromažďovat důkazy nezbytné k odhalení trestného činu, k zajištění pachatele a jeho usvědčení.
Už od roku 1901 bylo u policejního ředitelství v Praze daktyloskopické oddělení, kde byly otisky prstů klasifikovány podle Vucetichova systému. Ten byl o dva roky pozměněn Protivenským na „Pražský systém“ (Němec, B. a kol.: Učebnice kriminalistiky, díl I, sv. 1, s. 41) a v roce 1919 bylo celé oddělení přeorganizováno na „Ústřední daktyloskopickou stanici“ pro celou republiku (Výnos ministerstva vnitra ze dne 9. 5. 1919 č. 1650/19-5). Potřeba zkvalitnění pátrací služby i snaha po samostatnosti v oblasti kriminalistiky v činnosti četnictva vedla v roce 1922 ke zřízení zvláštního četnického oddělení u poznávacího úřadu Policejního ředitelství v Praze. V roce 1927 se osamostatnilo a pracovalo jako Ústřední četnické pátrací oddělení v objektu Zemského velitelství pro Čechy v Praze, Karmelitské ulici. Podle obsahu činnosti se dělilo na skupiny daktyloskopickou, fotografickou, specializace pachatelů, kriminální evidence, evidence cikánů a lupičů pokladen, korespondence, zpráv a bezpečnostního rozhlasu, organizační a studijní skupinu, která řídila chov, výcvik a používání služebních psů. Ústřední četnické pátrací oddělení bylo vrcholným orgánem kriminalistické služby četnictva a celý jeho další vývoj znamenal prestižní a kompetenční boj s Všeobecnou kriminální ústřednou. Všeobecná kriminální ústředna vznikla v roce 1929 při policejním ředitelství v Praze na základě potřeby koordinace pátrací služby vykonávané četnictvem a státní policií. Vůči četnictvu neměla nařizovací pravomoc. Její působnost se více méně vztahovala na oblast Velké Prahy a nezasahovala do venkovských oblastí, jež patřily do působnosti četnictva.
Státní policie ani četnictvo však nemělo institut, jenž by se zabýval hlouběji otázkami kriminalistiky, a proto zřídilo ministerstvo spravedlnosti v roce 1924 kriminální muzeum a archiv soustřeďující materiál týkající se této problematiky. Muzeum i archiv byly zřízeny u Zemského soudu v Praze a roku 1926 z nich byl po souhlasu ministerstva školství vytvořen Kriminologický ústav při právnické fakultě Karlovy university, který však kromě pořádání odborných kurzů pro orgány justice a bezpečnosti nevyvíjel větší aktivitu. V roce 1939 materiály a sbírky přešly do kriminologického ústavu při německé právnické fakultě. Kriminalistická či bezpečnostní muzea měla u nás letitou tradici. Jedno z nejstarších bylo založeno bývalou c.k. pražskou policií ve věži nádvoří budovy č. 4 v Praze 1, Bartolomějské ulici. O tomto muzeu vypráví Egon Ervín Kisch ve svém Pražském Pitavalu z roku 1933. Některé zbytky exponátů se dochovaly ve sbírce současného Muzea Policie ČR. Zmíněné muzeum bylo převzato bývalou československou státní policií a umístěno v budově pražského ředitelství (roh ulice Karoliny Světlé a Národní třídy) u Všeobecné kriminální ústředny.
Stejně tak mělo své kriminální muzeum Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze v Karmelitské ulici, jež bylo stejně jako sbírky německé kriminální policie zničeno v revolučních dnech 1945. Na podzim téhož roku se pracovníci Kriminální ústředny pokusili shromáždit zbytek exponátů ze starých muzeí a vybudovat nové. V půdních prostorách budovy č. 10 v Bartolomějské ulici tak vzniklo oddělení kriminálních sbírek. Ty byly postupně doplňovány na základě nových technický i taktických poznatků a v roce 1954 byla zahájena činnost Kriminalistického kabinetu. Měl význam zejména pro doškolování, pro aplikaci taktické i technické stránky vyšetřování na analogické případy. Jeho sbírky se v sedmdesátých letech staly součástí Muzea SNB. Nyní se o ně stará a rozšiřuje je Muzeum Policie ČR. Od dvacátých let byly u nás v časopisech publikovány články s kriminalistickou tématikou. A v těchto letech byla také vydána jako jedna z prvních literárních prací v této oblasti „Nauka o daktyloskopii a popisování osob“ Františka Protivenského. Od té doby následovalo mnoho odborných publikací, řada autorů. Předválečná kriminalistika měla velmi dobrou úroveň a jméno, přičemž kriminalistika období 1945 - 1989 čeká teprve na své historické zhodnocení. Jednostranná orientace na přebírání mnohdy zastaralých sovětských poznatků ji odtrhla od vývoje ve vyspělých zemích, s nímž předválečná kriminalistika držela úspěšně krok. V řadě dílčích oborů a metod kriminalistika však i v tomto období dosahovala dobré vědecké úrovně.V současné době stojí česká kriminalistika před úkolem poskytnout policejní a justiční praxi účinné metody boje proti novým a nebezpečným formám trestné činnosti. Lze skutečně navázat na solidní úroveň dosaženou u nás a doplnit ji zkušenostmi z vyspělých zemí.
Silná základna pro její rozvoj je na Kriminalistickém ústavu Praha, na Policejní akademii ČR, na odborných pracovištích Police ČR, na právnických fakultách a na soudně-lékařských pracovištích.