Odhalení pamětní desky

Ve středu 4. října proběhlo slavnostní odhalení pamětní desky věnované Nuselské odbojové skupině. 

Pamětní deska nese jména příslušníků 50. policejního revíru Nusle, kteří se v období okupace v letech 1939 –1945 aktivně účastnili protiněmeckého odboje a pražského povstání v květnu 1945. V případě osmi uvedených policistů se jedná o unikátní policejní odbojovou skupinu, napojenou na legendární Tři krále. Sedm z nich bylo zatčeno, popraveno či utýráno v koncentračních táborech. Jeden člen skupiny spáchal na útěku před Gestapem sebevraždu. Dva příslušníci pak položili svoje životy v bojích pražského povstání buď přímo, nebo zemřeli v důsledku zranění utrpěných v bojích. Původní nuselský revír se nacházel na adrese Svatoslavova 319/21, v Praze 4. Zde byl již od dob c.k. monarchie a nacházel se zde patrně až do roku 1941, kdy se přesunul do přestavěného hotelu Ariel na současné adrese U Plynárny 972/2. Policie České republiky v této budově sídlí do současné doby, a proto je umístění desky právě na této budově naprosto logické.

Deska vznikla na základě společné iniciativy Úřadu městské části Prahy 4, která financuje její zhotovení. Na podobě desky se podílelo Muzeum Policie ČR, které zároveň provedlo a stále ještě provádí dokumentaci činnosti odbojové skupiny. Zároveň se pracovníkům muzea podařilo v několika případech nalézt potomky těch, jejichž jména jsou na desce uvedena. Ve spolupráci s Krajským ředitelstvím hl. m. Prahy a zejména Obvodním ředitelstvím Prahy IV bylo rozhodnuto o umístění desky na budovu právě OŘ Prahy IV. Vzhledem k okolnostem a významu obětí popravených a padlých policistů se rozhodl policejní prezident, udělil popraveným a padlým příslušníkům Nuselské odbojové skupiny medaili in memoriam. Ty na místě převzali z rukou policejního prezidenta genpor. Mgr. Martina Vondráška pozůstalí.

Podobná deska, věnovaná popraveným a padlým policistům, nebyla v Praze a pravděpodobně v celé České republice odhalena již několik desítek let. Deska je jednoduchá, opatřená jmény příslušníků. Uvedené hodnosti příslušníků odpovídají hodnostem v okamžiku zatčení či smrti. (vesměs se liší od hodností in memoriam, udělených po skončení II. světové války).

Protinacistická odbojová skupina příslušníků 50. policejního revíru v Nuslích

Kolaborant. Označení, které v sobě nese mnoho špatného. A bohužel také přízvisko, s nímž se museli vyrovnávat policisté a četníci, kteří v době protektorátu Čechy a Morava zůstali ve službě a nadále oblékali své stejnokroje. Tento cejch si v očích mnoha lidí nesou dodnes. Pro některé tehdejší příslušníky těchto sborů je to nepochybně označení přiléhavé. Jenže pro většinu z nich ne. A nejen že je mylné, je také tragicky nespravedlivé. Mnozí tehdejší policisté a četníci totiž setrvali ve službě třeba proto, aby svou práci využili k pomoci jiným. Tato pomoc mohla mít různé podoby: od prostého „nevidění“ určitých věcí, přes radu nebo včasné varování až po aktivní odbojovou činnost. Mějme přitom na paměti, že hovoříme o době, kdy i to již zmíněné „nevidění“ některých, jindy banálních, ale za okupace smrtelně nebezpečných prohřešků znamenalo vsazení vlastního života, zejména v případě muže v uniformě. Když policista při noční obchůzce přistihl pár chlapů sedících v řádně zavřené a roletou kryté hospodě a poslal je domů, možná se dozvěděl právě něco o tom, že je kolaborant. Přitom těm pár lidem právě zachránil život a sám ten svůj riskoval. Na následujících panelech se můžete podívat do tváří policistům, kteří šli mnohem dál. Pomáhali při falšování dokladů, distribuovali ilegální časopisy, předávali strategické informace, jeden z nich „zhanobil árijskou rasu“, podíleli se na přípravě sabotérských akcí. Byli ve spojení s Třemi králi, někteří z nich pravděpodobně byli zapojeni i do špionážní činnosti. Všichni do jednoho za svůj odpor zaplatili životem. Někteří z nich zemřeli pod berlínskou gilotinou, další zahynuli v koncentračních táborech. V úmrtních listech jsou uvedeny příčiny jejich smrti – zápal plic, katar střev, zánět pohrudnice. Skutečná příčina jejich smrti byla pravděpodobně jiná a završila dlouhodobé utrpení, kterému byli vězňové v koncentrácích vystaveni. Smrt jejich popravených kolegů a kamarádů je pro změnu úřední němčinou popsaná jako bezproblémová a způsobená velmi rychle. „Odsouzený byl klidný, smířený, nekladl odpor…“ píše se v nacistických protokolech o popravách. Exekuce každého jednoho z nich trvala přibližně 15 vteřin. Předcházely jim ale hodiny čekání na provedení popravy, tyto poslední hodiny naživu musely proběhnout nepředstavitelně trýznivě. Každý odsouzený totiž obdržel přibližně kolem poledne informaci, že večer bude proveden rozsudek. Byl odveden do speciální cely a tam už jen čekal, až na něj přijde řada. Jen jediný z nich unikl smrti v koncentráku nebo na popravišti. Okamžik svého úmrtí si totiž vybral sám. A nezapomeňme na další dva kolegy těchto policistů: ti se dožili Pražského povstání a měli to štěstí, že se jim dostalo naděje na šťastné osvobození. Povstaleckých bojů se také oba zúčastnili a za svobodu položili své životy. Nikdo z nich nebyl kolaborant, všichni za svou vlast bojovali, někdo skrytě, někdo pak otevřeně. Všichni padli, a nebyli sami. Policistů i četníků, kteří položili životy v boji proti nacistickým okupantům, byly stovky. Toto je pocta všem těmto hrdinům.

František Machek - vrchní strážmistr in memoriam

25. července 1912-5. listopadu 1942

Narodil se 25. července 1912 v Hodicích v okrese Jihlava. K policii nastoupil v roce 1937 v Brně, poté vedla jeho cesta přes Český Krumlov až do pražských Nuslí. Tam se pravděpodobně hned od vzniku protektorátu zapojil do odbojové činnosti. Kromě výše uvedené odbojové činnosti byl také organizován do úderné skupiny - těch vzniklo hned několik - připravené k boji v případě převratu. Ze spisů gestapa vyplývá, že Machek byl v kontaktu s Josefem Mašínem, distribuoval také časopis „V boj”. Navíc se měl podílet na ilegálním spojení se zahraničím. Po zatčení v polovině března 1941 byl umístěn do samovazby na Pankráci. Odtud putoval do Terezína, následně do Gollnova a nakonec do Plötzensee. Lidový soud v Berlíně vynesl nad Machkem rozsudek smrti 7. srpna 1942. Odsouzený se pokusil situaci zvrátit žádostí o milost, ta ale byla zamítnuta. Pátého listopadu po osmé hodině večer byl František Machek během osmnácti vteřin popraven berlínskou gilotinou.

Emanuel Svačina - vrchní strážmistr in memoriam

23. prosince 1900-5. listopadu 1942

Svačina se narodil 23. prosince 1900 v Táboře. Jako policista sloužil v Praze v Nuslích. S manželkou a dvěma dětmi bydlel na Kačerově. Stejně jako Machek i Svačina se podílel na distribuci časopisů „V boj a Republika československá, navíc ho ale gestapo vinilo například z přípravy vraždy, Josefu Mašínovi měl také předávat strategické informace o pohybech vojska v Praze. Z nuselské skupiny byl Svačina 13. března 1941 první zatčený. Po osmnáctiměsíčním věznění si 7. srpna 1942 vyslechl rozsudek smrti. Sedmého září sepsal žádost o milost adresovanou přímo Vůdci Velkoněmecké říše. V ní se odvolával na své dvě dcery, kterým tehdy bylo 13 a 11 let. „Prosím Vaši Excelenci, aby děti neměly v životě krutě smutnou vzpomínku, že jejich táta byl popraven, že nezemřel přirozenou smrtí, prosím za milost, aby tato hrozná vzpomínka neprovázela moje děti životem,“ prosil dvaačtyřicetiletý Svačina Adolfa Hitlera. Podle očekávání jeho prosby nebyly vyslyšeny. Dne 5. listopadu zemřel na popravišti.

Josef Hakl - vrchní strážmistr in memoriam

24. března 1912-14. února 1943

Narodil se 24. března 1912 v Podvekách. Před okupací patřil

k vynikajícím zápasníkům. Stejně jako jeho nuselští kolegové se aktivně podílel na domácí odbojové činnosti, mimo jiné například rozšiřoval časopis „V boj”. Jeho trestem za odboj byl transport do koncentračního tábora Buchenwald, a to ještě v létě 1941. V roce 1942 byl převezen do Ravensbrücku a poté do Dachau, kde 14. února 1943 zemřel. Oficiální příčinou smrti, která je uvedená v jeho úmrtním listě, byl zánět střev. Uveďme jen, že v koncentračním táboře Dachau se nacističtí lékaři věnovali pokusům na lidech, například s podchlazováním nebo řízenými infekcemi. „Moje přání je znovu tě vidět, když Bůh dovolí,“ stojí v poslední Haklově dopisnici s hlavičkou Konzetrationslager Dachau 3K a známkou Německé Říše. V únoru 1943 odešel jeho sestře Antonii z Dachau další dopis. Tentokrát obsahoval stručné sdělení, že její bratr zemřel na komplikace spojené se zánětem střev a že jeho mrtvola byla spálena v táborovém krematoriu.

Sylvestr Kmínek - vrchní strážmistr in memoriam

17. června 1911-16. března 1942

Narozen 17. června 1911, sloužil v Liberci a poté v Praze.

Do odbojové činnosti byl zapojen pravděpodobně od jeho samotného začátku už v Liberci a v Praze v odbojové činnosti dále pokračoval.  Zatčen byl 18. března 1941 pro přípravu k velezradě, mimo jiné byl také obviněn z neoznámení kolegy, který přiznal poslouchání zahraničního rozhlasového vysílání. Kmínek byl vězněn na Pankráci, poté v Terezíně, odkud byl převezen v listopadu 1941 do koncentračního tábora Osvětim. Tady přežil jen několik měsíců, 16. března 1942 zemřel, oficiálně na komplikace spojené se zápalem plic.

Stanislav Švec - vrchní strážmistr in memoriam

16. prosince 1913-22. května 1945

Narozen 16. prosince 1913 v Budišově u Třebíče. O jeho zapojení

do odbojové činnosti je dosud známo jen velmi málo. Nebyl ani zatčen spolu s ostatními kolegy. Ještě v roce 1942 byl ve službě. V únoru 1943 ale přišlo zatčení z důvodu „vzpírání se policejním předpisům“ a hanobení rasy.  Švec údajně svým chováním zavdával podezření, že není ochoten kdykoli a bezvýhradně podpořit nový politický pořádek. Toto podezření zřejmě souviselo s faktem, že Švec už od roku 1938 udržoval poměr s židovkou, které pronajal byt a ukrýval ji. Po svém zatčení byl Švec odeslán do koncentračního tábora. V srpnu 1943 byl evidován pod číslem 6488 v koncentračním táboře Buchenwald, kam byl převezen z Terezína. Prošel také koncentračními tábory Dachau a Flossenbürg. Konce války se sice dožil, byl ale v tak zbědovaném stavu, že 22. května 1945 -tedy po osvobození - zemřel, pravděpodobně na tyfus. Pohřben byl 23. května 1945 na lesním hřbitově v Dachau, je tak jedním z mála policistů zahynuvších za války, jejichž místo posledního odpočinku známe.

Vilém Vrba - vrchní strážmistr in memoriam

18. května 1903-21. září 1942

Narodil se 18. května 1903 v Řečkovicích. Spolu s dalšími nuselskými kolegy se podílel na odbojové činnosti, například na distribuci časopisu „V boj”. Byl také ve spojení s dalšími členy odboje mimo policii. Vilém Vrba byl zatčen po sebevraždě doktora Müllera a po ukončení vyšetřování byl odeslán do koncentračního tábora Flossenbürg. Tam 21. září 1942 zemřel, oficiálně na srdeční slabost způsobenou zánětem pohrudnice.

MUDr. Zdeněk Müller - zdravotní rada in memoriam

3. srpna 1901 - březen 1941

Narodil se 3. srpna 1901, vystudoval medicínu a stal se policejním lékařem. V době protektorátu využíval svou praxi mimo jiné k ilegální činnosti. Doktor Müller měl být v přímém kontaktu s Josefem Balabánem. Gestapo se na něj zaměřilo už v květnu 1940. Müller se dostával do čím dál komplikovanější situace, od poloviny prosince 1940 se ukrýval na různých místech v Praze, a to až do března 1941, kdy spáchal sebevraždu. Přesné datum jeho smrti není známé. Jeho tělo bylo nalezeno 8. března 1941 v ložnici paní Čtyřoké, majitelky baru B 40 v pražské Nekázance. Podle protokolu na tělo gestapo upozornil neznámý policista. Soudní pitva prokázala, že doktor Müller zemřel po předávkování lékem Luminal, který se používal jednak jako antiepileptikum, jednak k léčbě nespavosti a uklidnění nervů. Nutno dodat, že doktor Müller musel zemřít o několik dní dříve, než gestapo jeho tělo našlo.

Vilém Veselý - vrchní strážmistr in memoriam

3. ledna 1913-10. června 1943

Narodil se 3. ledna 1913 v Praze.  Podle vyšetřovacích spisů byl i Veselý v osobním kontaktu s Josefem Mašínem a zároveň fungoval jako jistá spojka ke spolupracovníkům mimo policejní okruh. Zajišťoval také spojení některých odbojářů s doktorem Müllerem. Byl například v kontaktu s hercem a divadelním režisérem Jaroslavem Sadílkem, se kterým pravděpodobně projednávali možné zapojení některých hereček a tanečnic, přičemž padala i taková jména jako Nataša Gollová nebo Věra Ferbasová. Na svobodě nevydržel po smrti doktora Müllera příliš dlouho. Gestapo ho zatklo 17. března 1941. Ve vězení strávil další dva roky. Zemřel na stejné gilotině jako František Machek a Emanuel Svačina, tedy v Berlíně Plötzensee. Veselý byl popraven přesně rok po vyhlazení Lidic, 10. června 1943.

Vlastimil Harapes - vrchní strážmistr in memoriam

9. prosince 1902-17. května 1945

Příslušník 50. policejního revíru Policejního ředitelství v Praze. Během těžkých bojů při Pražském povstání byl dne 7. května 1945 při hájení barikády na Pankráci v Leplově ulici u domu č. 1091 těžce zraněn, když převáděl přes ulici německou stařenu, která ho přitom postřelila. Na následky zranění dne 17. května 1945 zemřel. Byl pohřben v Dobřichově u Peček okres Kolín.

Rudolf Křížek - praporčík in memoriam

6. ledna 1922-7. května 1945

Příslušník 50. policejního revíru Policejního ředitelství v Praze. Za okupace byl zapojen v policejní odbojové skupině „Sázavský” pro kterou získal koncem války zbraně, střelivo a granáty. Padl dne 7. května 1945 jako příslušník povstaleckého policejního oddílu kpt. Koutka v Praze na Jezerce.

kpt. Eva Kropáčová
4.10.2023

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook