Policie České republiky  

Přejdi na

Pomáhat a chránit


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Okénko do dějin kriminalistiky

  • Co můžete poznat v policejním muzeu
  • Bezpečnostní poměry ve Velké Praze - 30. Léta
  • Kasař přezdívaný „Nezmar“
  • Historie identifikace zločinců
  • První kroky daktyloskopie

Co můžete poznat v policejním muzeu

Kriminalistika1
Odhalováním, vyšetřováním a prevencí trestné činnosti se zabývá kriminalistika, jenž se postupně vyvinula v obsáhlý vědní obor s bohatým teoretickým zázemím a širokou škálou praktické aplikace. A její cíl? Aby žádný trestný čin nezůstal neodhalen a stejně tak, aby žádný člověk nebyl nespravedlivě stíhán. Právě kriminalistika, které je v Muzeu Policie ČR věnováno několik sálů, přispívá k úspěšnému a zřejmě nekonečnému boji s kriminalitou. Nese s sebou efektivní metody pro práci policejních a justičních orgánů a samozřejmě i znalců v různých oborech. „Až do minulého století věnovalo lidstvo zločinu a zločinci poměrně malou pozornost, nepřihlížejíc k těm různým činitelům a okolnostem, jež provázejí každý spáchaný trestný čin. Dopustil-li se kdo - podle tehdy platných norem zločinu, nebo byl z jeho spáchání podezřelým, byl potrestán a více se o záležitosti nikdo nestaral....“ (Lebeda J.: Učebnice kriminalistiky, Praha 1931, str. 7).

Ráz trestných činů se měnil a měnily se i prostředky k jejich provádění. Původní primitivní nástroje a zločinecké pomůcky byly postupně nahrazovány stále dokonalejšími, měnily se způsoby provádění trestných činů a koneckonců i jejich hodnocení společností. Trestný čin je však reálnou skutečností. Stal se, nebo nestal a my si dnes musíme uvědomit nejen jeho podstatu, ale i všechny okolnosti a jevy, které s ním souvisí a doprovází jej. Postupně vyvstala potřeba dát bezpečnostním orgánům návod, jak dosáhnout úspěchu v potírání zločinu a jak jej vůbec vyšetřovat. Mělo jít o určité zobecnění toho, jak zločinec při různých trestných činech postupuje, jakých užívá nástrojů, jaké stopy po své činnosti zanechává. Vlastně šlo i o to, dnešním jazykem řečeno, jak si mají bezpečnostní orgány počínat na místě činu, při zajišťování a vyhodnocování stop, při expertizách. To znamená, jakým způsobem se mají shromažďovat důkazy nezbytné k odhalení trestného činu, k zajištění pachatele a jeho usvědčení.

Kriminalistika2  
Než pootevřeme dvířka tajemství různých disciplin kriminalistiky, připomeneme si vznik a vývoj institucí, jenž se touto problematikou zabývaly a jejich činnost v podstatě odráží úroveň a vývoj kriminalistiky a kriminální služby u nás. Organizace policejního ředitelství v Praze po roce 1918 se stala základem všech policejních orgánů. Z hlediska kriminální služby a kriminalistiky bylo nejdůležitější složkou IV. Bezpečnostní oddělení. Jeho agenda se členila na kriminální oddělení, kde se vyšetřovaly trestné činy spáchané v obvodu policejního ředitelství - železniční, poštovní, oddělení pro stíhání padělatelů platidel, pro stíhání kapesních zlodějů a lupičů pokladen, mravnostní oddělení, oddělení evidenční, vydávající Ústřední policejní věstník a Policejní oznamovatel, zjišťovací úřad se sbírkou fotografií pachatelů a daktyloskopickou registrací, oddělení sociální a ústřední ohlašovací úřad obyvatelstva.

Už od roku 1901 bylo u policejního ředitelství v Praze daktyloskopické oddělení, kde byly otisky prstů klasifikovány podle Vucetichova systému. Ten byl o dva roky pozměněn Protivenským na „Pražský systém“ (Němec, B. a kol.: Učebnice kriminalistiky, díl I, sv. 1, s. 41) a v roce 1919 bylo celé oddělení přeorganizováno na „Ústřední daktyloskopickou stanici“ pro celou republiku (Výnos ministerstva vnitra ze dne 9. 5. 1919 č. 1650/19-5). Potřeba zkvalitnění pátrací služby i snaha po samostatnosti v oblasti kriminalistiky v činnosti četnictva vedla v roce 1922 ke zřízení zvláštního četnického oddělení u poznávacího úřadu Policejního ředitelství v Praze. V roce 1927 se osamostatnilo a pracovalo jako Ústřední četnické pátrací oddělení v objektu Zemského velitelství pro Čechy v Praze, Karmelitské ulici. Podle obsahu činnosti se dělilo na skupiny daktyloskopickou, fotografickou, specializace pachatelů, kriminální evidence, evidence cikánů a lupičů pokladen, korespondence, zpráv a bezpečnostního rozhlasu, organizační a studijní skupinu, která řídila chov, výcvik a používání služebních psů. Ústřední četnické pátrací oddělení bylo vrcholným orgánem kriminalistické služby četnictva a celý jeho další vývoj znamenal prestižní a kompetenční boj s Všeobecnou kriminální ústřednou. Všeobecná kriminální ústředna vznikla v roce 1929 při policejním ředitelství v Praze na základě potřeby koordinace pátrací služby vykonávané četnictvem a státní policií. Vůči četnictvu neměla nařizovací pravomoc. Její působnost se více méně vztahovala na oblast Velké Prahy a nezasahovala do venkovských oblastí, jež patřily do působnosti četnictva. 

Kriminalistika4

Státní policie ani četnictvo však nemělo institut, jenž by se zabýval hlouběji otázkami kriminalistiky, a proto zřídilo ministerstvo spravedlnosti v roce 1924 kriminální muzeum a archiv soustřeďující materiál týkající se této problematiky. Muzeum i archiv byly zřízeny u Zemského soudu v Praze a roku 1926 z nich byl po souhlasu ministerstva školství vytvořen Kriminologický ústav při právnické fakultě Karlovy university, který však kromě pořádání odborných kurzů pro orgány justice a bezpečnosti nevyvíjel větší aktivitu. V roce 1939 materiály a sbírky přešly do kriminologického ústavu při německé právnické fakultě. Kriminalistická či bezpečnostní muzea měla u nás letitou tradici. Jedno z nejstarších bylo založeno bývalou c.k. pražskou policií ve věži nádvoří budovy č. 4 v Praze 1, Bartolomějské ulici. O tomto muzeu vypráví Egon Ervín Kisch ve svém Pražském Pitavalu z roku 1933. Některé zbytky exponátů se dochovaly ve sbírce současného Muzea Policie ČR. Zmíněné muzeum bylo převzato bývalou československou státní policií a umístěno v budově pražského ředitelství (roh ulice Karoliny Světlé a Národní třídy) u Všeobecné kriminální ústředny.

Kriminalistika3
Stejně tak mělo své kriminální muzeum Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze v Karmelitské ulici, jež bylo stejně jako sbírky německé kriminální policie zničeno v revolučních dnech 1945. Na podzim téhož roku se pracovníci Kriminální ústředny pokusili shromáždit zbytek exponátů ze starých muzeí a vybudovat nové. V půdních prostorách budovy č. 10 v Bartolomějské ulici tak vzniklo oddělení kriminálních sbírek. Ty byly postupně doplňovány na základě nových technický i taktických poznatků a v roce 1954 byla zahájena činnost Kriminalistického kabinetu. Měl význam zejména pro doškolování, pro aplikaci taktické i technické stránky vyšetřování na analogické případy. Jeho sbírky se v sedmdesátých letech staly součástí Muzea SNB. Nyní se o ně stará a rozšiřuje je Muzeum Policie ČR. Od dvacátých let byly u nás v časopisech publikovány články s kriminalistickou tématikou. A v těchto letech byla také vydána jako jedna z prvních literárních prací v této oblasti „Nauka o daktyloskopii a popisování osob“ Františka Protivenského. Od té doby následovalo mnoho odborných publikací, řada autorů. Předválečná kriminalistika měla velmi dobrou úroveň a jméno, přičemž kriminalistika období 1945 - 1989 čeká teprve na své historické zhodnocení. Jednostranná orientace na přebírání mnohdy zastaralých sovětských poznatků ji odtrhla od vývoje ve vyspělých zemích, s nímž předválečná kriminalistika držela úspěšně krok. V řadě dílčích oborů a metod kriminalistika však i v tomto období dosahovala dobré vědecké úrovně.

V současné době stojí česká kriminalistika před úkolem poskytnout policejní a justiční praxi účinné metody boje proti novým a nebezpečným formám trestné činnosti. Lze skutečně navázat na solidní úroveň dosaženou u nás a doplnit ji zkušenostmi z vyspělých zemí.

Silná základna pro její rozvoj je na Kriminalistickém ústavu Praha, na Policejní akademii ČR, na odborných pracovištích Police ČR, na právnických fakultách a na soudně-lékařských pracovištích.

Bezpečnostní poměry ve Velké Praze - 30. Léta

 

Četník  
Do začátku třicátých let prožila poválečná a porevoluční Praha strmý vývoj z tichého města v metropoli státu a na velkoměsto, které trápil vzrůst kriminality, jako jev pociťovaný v celém světě, zvlášť pak ve městě rychle rostoucím, jak uváděl tehdejší denní tisk.

Kriminalita v té době stoupala neúměrně s počtem obyvatelstva a tehdejší policie měla před sebou i mnohem větší úkol než stíhat delikty - zabraňovat jim a působit preventivně.

Historický vývoj se pohybuje v určité spirále a tak je jasné, i z hlediska našeho současného poznání, že to nebylo zrovna jednoduché.

V této době měla Praha okolo 780 000 obyvatel a i tehdy si uměl každý odpovědný pracovník představit, co to znamená pátrat po neznámém pachateli. Ročně bylo podáno okolo jedenácti a půl tisíc trestních oznámení na neznámé pachatele, vydáno přes čtyři a půl tisíce zatykačů a pátranek, pátralo se po 16 000 případech. Na to měla Praha šest konceptních úředníků a asi 80 civilních strážníků (detektivů).

Ti se štvali ve dne v noci, svátek nesvátek, stejně jako konceptní úředníci za jakýmsi fantomem služby. Přitom prostá násobilka dokazovala, že v průměru čtrnáct set nových případů za měsíc (nehledě k zatčeným a pátrání po známých pachatelích) nemůže 80 detektivů realizovat i kdyby bývali měli k dispozici auta nebo motocykly, peníze, nebo kdyby jim někdo proplatil koruny protelefonované v automatech, když se museli hlásit svému úřadu. Konceptní úředník, jenž měl na stole k podpisu deset zatýkacích listů, nemohl ani za den a noc vyslechnout padesát svědků, kteří by možná třem z deseti kandidátů vazby prokázali nevinu. To se policii samozřejmě nevyplácelo, protože tito kvalifikovaní lidé utíkali do jiných rezortů.

Kapsář  
Každá pražská čtvrť měla přidělené detektivy, kteří byli odpovědni za pořádek a hlavně za informovanost policie o té které části a kriminalitě v ní. Důležitá byla místní znalost v rámci celé oblasti. Kromě toho bylo detektivům svěřeno vyšetřování všech trestných činů a všech udání, které měly původ v jejich okrsku. Jen při pátrání v případech vražd, nebo vyloupených pokladen jim pomáhali detektivové ze speciálních sekcí. Z detektivů, kteří byli přiděleni do jednotlivých čtvrtí se ještě navíc sestavovala tzv. denní hotovost. Ve dvou směnách každý den byli v pohotovosti na bezpečnostním oddělení policejního ředitelství čtyři detektivové pro neočekávané větší případy.

Existoval ještě jeden zajímavý institut. Ráno a v poledne probíhalo na bezpečnostním oddělení tzv. „čtení“. Z každého „rajónu“ musel být přítomen alespoň jeden detektiv, protože toto čtení bylo vlastně základem pátrací služby. Šéf bezpečnostní služby předčítal trestní oznámení, přiděloval případy podle místní příslušnosti a přijímal hlášení o výsledcích aktuálního pátrání. Důležitá byla při těchto setkáních i výměna informací mezi detektivy navzájem, protože různé případy spolu souvisely. Metoda se osvědčovala zejména při hledání pachatelů podle popisu osoby nebo způsobu spáchání trestného činu. Informace se tak stávala majetkem všech. Na druhé straně to znamenalo, že z každé pražské čtvrti ubylo na půl dne po jednom detektivu, protože měli k dispozici pouze tramvaj a nohy. Že to nebyla legrace, o tom svědčí následující tabulka:


Čtvrť Počet obyvatel Počet přidělených detektivů
Staré Město a Josefov 33 964 3
Hor. Nové Město a Vyšehrad 44 365 5
Dol. Nové Město 39 058 4
Malá Strana 21 199 2
Hradčany, Střešovice, Břevnov, Vořechovka 37 627 2
Karlín 24 006 2
Vinohrady, Strašnice, Vršovice, Slatiny 149 210   7
Smíchov, Radlice 64 385 4
Bubeneč, Dejvice, Vokovice, Veleslavín, Podbaba, Šárka 60 350 4
Holešovice,Letná 59 116 3
Žižkov, Jarov, Vackov 91 098 5
Libeň,Kobylisy,Střížkov 47 018 3
Nusle, Pankrác, Bráník, Michle, Podolí 79 020 4
Košíře 16 251 2
Vysočany, Hloubětín, Prosek 26 722 2

Bezpečnostní oddělení - IV. oddělení policejního ředitelství (v literatuře „pražská čtyřka“) byl úřad, jenž kolem sebe soustřeďoval kriminální agendu a stížnosti veřejnosti nespokojené s ochranou majetku a životů v Praze. Mělo 142 pracovních míst, z čehož muselo obsadit místa šéfa a jeho zástupce, místa referentů, protokol, trestní rejstřík, oddělení ztrát a nálezů, výpravnu, desinfekční stanici, Všeobecnou kriminální ústřednu, oddělení pro pátrání po nezvěstných a identifikaci mrtvých, oddělení pro zkoumání písma, sbírku podobizen, oddělení zpráv, pro potírání padělků platidel, železniční, poštovní ochrany pokladen, protikapsářské, oddělení pro stíhání neznámých pachatelů a okresní čety. Ty měly preventivně zaakročovat proti chystaným zločinům.

Vzhledem k tomu, že nebyla speciální četa pro pátrání po vrazích, zpohotovilo se všechno mužstvo do té doby, než se případ rozhodl. Ze 110 detektivů pražské čtyřky jich bylo dvaapadesát rozděleno po Praze, což znamenalo, že jich na ústředí sloužilo 58. Plánovaných bylo 520, ale protože byl nedostatek tzv. kancelářských pracovníků - využívali se zde. Jinak by se na vydání pasu čekalo půl roku a na povolení schůze rok, protože jeden úředník musel za rok vyřídit 18 000 spisů. Přitom mělo policejní ředitelství systemizováno 142 kancelářských úředníků a registrovalo 1 a půl milionu spisových značek. Na jednoho to bylo v průměru 10 000 za rok, po odečtení dovolené a svátků 1 000 spisů do měsíce, čili 33 denně. Mimo to, mělo mít denně v pohotovosti 100 pro tzv. parlamentní stráž.

Jak je vidět i na začátku třicátých let měla policie problémy, které se jí nedařilo, jak jsme zjistili z dostupných materiálů, i přes interpelace v parlamentě, řešit.

A sociální jistoty mužstva stráže bezpečnosti? (Uniformovaná a neuniformovaná část stráže bezpečnosti tvořila policejní sbor.) Absolvent obecné a měšťanské školy, bývalý poddůstojník absolvoval šestiměsíční kurz. Po době dalších šest měsíců až dva roky (podle délky vojenské služby) se stal čekatelem na plných pět let. Službu vykonával v plném rozsahu za 650 korun měsíčně. V té době neměl žádnou ochranu - ani penzijní ani invalidní. Stal-li se nezpůsobilým k službě např. kvůli zranění, byl léčen na útraty léčebného fondu a potom s měsíční výpovědí propuštěn.

Finanční poměry však nebyly o moc lepší ani s definitivou. V Praze byly ztíženy ještě vyjímečnými předpisy, jež platily pro tuto kategorii státních zaměstnanců. Strážník byl povinen bydlet pokud možno blízko své strážnice, což znamenalo mnohdy neúnosně vysoké částky za nájemné. Třináct plných dní po 24 hodinách do měsíce byl mimo domov. Byl ve službě a nesměl se vzdálit ani z pochůzkové linie ani ze strážnice. Stravovat se musel sám, samozřejmě mimo domov. Kromě těchto třinácti dnů musel být k dispozici kdykoliv pro asistence a pohotovosti. Zároveň se v těchto dnech „volna“ musel zúčastňovat pěších cvičení, cvičení se zbraní, kurzů a škol.

Kasař přezdívaný „Nezmar“

 

Klíče a paklíče  
Jedním z nejzajímavějších exponátů policejního muzea je bezesporu stará „popelka“, kterou udělal na začátku války známý kasař, jenž se sám, pro urputnost s níž vykonával své „povolání“ , přezdíval „NEZMAR“.

Byl považován za nebezpečného jednak majetku, který mu ani ve snu neříkal pane a také svou zálibou ve střelných zbraních, které proti všem kasařským zvyklostem nosil u sebe. Pro kriminálku byl tvrdým oříškem. Přesto mu na paty šlapala tak důkladně, že se ze svobody těšil spíš jen dočasně. Jakmile byl propuštěn, rozlouskl hned další kasu a pak znovu šup za mříže.




Vyloupený trezor  
V roce 1940 byl po sedmi letech těžkého žaláře propuštěn na svobodu a tehdy dal své rodině slib, že ho noc venku již neudiví. Sliby se musí dodržet a tak náš Nezmar, když už nesměl v noci ven, vyrazil jednoho adventního nedělního odpoledne s dobře nabroušeným nářadím „zkontrolovat“ na Staré Město nedobytnou pokladnu. Kasa podlehla, přilepšení na vánoční dárky bylo nabíledni, avšak zpáteční cesta už nebyla tak jednoduchá. Vyrušený Nezmar prchal po staroměstských střechách za asistence předvánočně naladěného celého „regimentu kriminální a uniformované policie“. A snad i proto, že střechy byly zasněžené a hodně to klouzalo, byla jejich snaha korunována úspěchem a jinak velice šikovný a zručný Nezmar tehdy vyfasoval 18 měsíců těžkého žaláře.

Moc naděje na návrat neměl, protože německé justiční orgány chystaly tzv. preventivní vazbu do níž měli být takoví výtečníci, jako náš kasař, vzati po odpykání trestu.

Tuhle nemilou zprávu si Nezmar přečetl při úklidu kanceláře soudu a výsledkem byl dobrodružný útěk po probourání stěny cely.


 


Třídílná fotografie 2  
Pro kriminálku zůstával nepřítelem číslo jedna, ale nikde po něm bylo ani stopy. Značně však začal stoupat počet vloupání do konzumů a vůbec potravinářských obchodů. Přesto, že na místě činu nebyly nikdy upotřebitelné stopy, způsob provedení ukazoval na Nezmara i když jej dlouho nikdo nespatřil.

 

 

 

Třídílná fotografie  

Pátralo se dál a po dlouhém úsilí zjistil vyšetřující úředník, že Nezmar postoupil plastickou operaci obličeje. Tím se i jeho fotografie v evidenci stala nepotřebnou.

Ale přece. Podle dostupných informací o změnách obličeje, starých fotografií a dobrou prací policejního kreslíře byl zhotoven nový přibližný snímek. Zkrácený nos, knírek, brýle a ještě jeden umělý chrup na vlastním, který změnil spodní část obličeje.

 

Umělý chrup  
Třetího dne jeden z detektivů poznal Nezmara na křižovatce trati elektrických drah kde, podle dřívějších zjištění, někdy přestupoval na cestách mezi svými skrýšemi.

Několik dní trvalo další sledování vychytralého zločince, který netušil, že je mu tentokrát nebezpečí tak blízko. Když vycházel z bytu jedné ze svých milých byl tak překvapen, když se díval do hlavně osmi služebních pistolí, že se ani nepokusil o útěk, ačkoliv měl s sebou celý zbrojní arsenál.

Porušil mnoho svých předsevzetí a navíc i to, že nikdy nebude mluvit. Později však přiznal na 100 vloupání i když jich hlášeno bylo jen 80. Jistota našeho kasaře o vlastní nepolapitelnosti, vyplývala z uspokojení nad podařenou plastickou operací, protože jej skutečně nikdo, vč. manželky na první pohled nepoznával. Prozradil ho však jeho kasařský rukopis, jeho zvyky, chování a jednání.

Historie identifikace zločinců

„Až do minulého století věnovalo lidstvo zločinu a zločinci poměrně malou pozornost, nepřihlížejíc k těm různým činitelům a okolnostem, jež provázejí každý spáchaný trestný čin. Dopustil-li se kdo podle platných norem zločinu, nebo byl z jeho spáchání podezřelým, byl potrestán a více se o záležitosti nikdo nestaral...“ /Josef Šejnoha, 1931/

Ráz trestných činů a trestné činnosti vůbec se měnil, stejně tak se měnily po staletí její metody a prostředky a samozřejmě se měnil i pohled okolí na zločin. Lovec mamutů vlekoucí od sousedního kmene za vlasy svou nastávající, aby dál pečovala o jeho ohniště by byl pravděpodobně dnes souzen za únos, ale v jeho době to byl běžný způsob námluv.

Dějiny zároveň ukázaly na velkou nebezpečnost pachatelů, kteří svou činnost opakují. A tak „zpětnost“ nebo-li recidiva byla velmi brzy uznána za přitěžující okolnost při výměře trestu. Jak však takového zločince poznat?

Nesmazatelně byl poznamenán ve středověku uříznutím jednotlivých údů, nosu či uší. Často se k označení zločinců používalo vypálených znamení, uštědřených rozžhaveným železem na čelo, rameno nebo záda podle toho, kde byla spravedlnost vykonávána, podle kata, jenž se ujal výkonu práva, či podle pána, který byl oprávněn hrdelní spravedlnost konat.

Ve své době byla tato znamení nejspolehlivějším prostředkem k poznání lumpa, protože rejstříky trestů a různé seznamy zločinců nebyly příliš spolehlivé. Existovaly však už ve starém Egyptě - psané klínovým písmem na cihlách a ve středověku byly sepisovány do knih útrpného práva smolných či hrdelních.

Snaha po tom, aby bezpečnostní orgány získaly informace o osobě, vedla k zavádění různých cestovních pasů či legitimačních papírů, jejichž identifikační hodnota však před vynálezem fotografie nebyla příliš vysoká. Francouzská diplomacie v době Ludvíka XVI. Zavedla tajné policejní písmo, jež spočívalo v užívání určitých barev, ozdob, linií označujících státní příslušnost, bydliště, stav, vědomosti, varování před podezřelými a nebezpečnými.

Vynález tisku představovat velký krok k doplnění málo spolehlivých seznamů zločinců. Umožnil, aby jejich podobizny vyřezané ve dřevě byly rozmnožovány tiskem a rozšiřovány. Jenže ani daguerrotypie (vynález fr. malíře Ludvíka Daguerre, 1830) ani fotografie pomocí suchých desek (R. L. Maddor, 1871) nezabránila omylům, a tak se k seznamům zločinců začal připojovat i seznam zvláštních tělesných znaků.

Alfons Bertillon  
I v policejním muzeu můžete vidět pomůcky k měření využívaných kdysi k účelům kriminální služby poznávací, k níž dal základ Alfons Bertillon v Paříži, předpokládajíc možnost řádného a spolehlivého identifikování osoby pachatelovy na podkladě tělesných, málo anebo vůbec neměnitelných znaků zločince. Vycházel z poznatků, že se rozměry kostí po dvacátém roce věku u zdravého člověka nemění a také z toho, že v rozmanitosti lidských bytostí není možno nalézt dva jedince s naprosto týmiž rozměry všech údů a měřených částí těla, což bylo poměrně vhodné k identifikaci.

Zavedl antropometrii jako identifikační systém ve Francii (provedeno 600 000 měření), ale jeho očekávání, že se rozšíří po celém světě a stane se všeobecným systémem se tak úplně nesplnilo. Měření, při němž připouštěl autor menší chyby, se zanášelo na antropometrické karty, které se řadily podle délky hlavy do tří tříd. K nim byla později přiložena fotografie a otisky čtyř prstů.

Ještě jednu zásluhu měl pan Alfons Bertillon. Poznal nesmírný význam přesného popisu pro kriminalistiku a založil svým systémem „portrait parlé“ jakýsi technický slovník k popisování osob, který svou jednoduchostí a všeobecným rozšířením umožnil popsat fyziognomii tak, aby každý rys a každá markantnost mohla být přesně označena a popis vyvolal přesnou představu o popisované osobě.
Nevýhoda tady byla také. Naučit se popisovat podle Bertillona - to vyžadovalo absolvovat zvláštní kurz, a proto se jej u nás příliš nepoužívalo. Měli jsme z něj pouze základní pravidla, která v podstatě přetrvala dodnes.

První kroky daktyloskopie

V jedné z vitrín policejního muzea si může návštěvník všimnout zvláštních krabiček s neméně specifickým obsahem. Starší z nich by při troše dobré vůle mohla sloužit i jako kosmetický kufřík pro krásy chtivou dámu a snad i pro uložení drobného šperku. Potažena tmavě rudou kůží, s malými zásuvkami, však sloužila daktyloskopům v prvním desetiletí 20. století.

Druhou, plechovou, kromě dalších potřebných pomůcek obsahující lupu, pinzetu, nůžky, daktyloskopickou lžíci na snímání otisků prstů mrtvolám a chromým, zasýpací a stírací štětce, gumový váleček a lahvičku benzinu, vyrobil pravděpodobně J. Gusek z Kroměříže - jenž si v první republice vzal za svou péči o kriminalistické pomůcky.

Tyto vzácné exponáty, dotýkané rukama mnohých známých kriminalistických kapacit, vypovídají o zavádění kriminalistických technik a pomůcek do naší bezpečnostní praxe.

O jejich použití rozhodovalo za Rakousko-Uherska v zemích českých vídeňské a na Slovensku budapešťské ústředí.

 

Historická laboratoř  
V minulém vyprávění jsme zmínili zavedení antropometrie na počátku století a rozhodně nesmíme zapomenout na fakt, že skoro současně byly započaty pokusy užitím daktyloskopie, vědy o obrazcích papilárních linií na vnitřní straně článků prstů, na dlaních a chodidlech.

 

V květnu 1900 odjel policejní komisař František Protivenský s Antonínem Fridrichem a Juliem Laváčkem do Vídně, kde antropometrii přednášel policejní rada Kamil Windt a inspektor Jan Rupp. Co se naučili zúročili při prvním měření na Otakaru Nevšetovi už 20. července. Poslední antropometrické měření bylo provedeno 6. září 1908, kdy celkový počet takto popsaných dosáhl počtu 252 osob.

Od 9. září 1908 už byly vystavovány pouze daktyloskopické karty, čímž byl položen základ desetiprsté sbírky otisků prstů na podkladě klasifikace určitých znaků i základ vlastně budoucí bývalé kriminální ústředny.

Je však potřeba udělat několik krůčků zpět. Daktyloskopické karty byly ve skutečnosti u nás vystavovány mnohem dříve. Už od července 1891, pokusně, bez úředního požehnání pro studijní potřeby tehdejšího koncipisty Protivenského byly snímány vybraným vězňům. On sám začal soustavně s daktyloskopováním a zakládáním otisků zatím do soukromé sbírky, pořizované na vlastní náklad, v roce 1903.

 

Měření hlavy
Když byla tato sbírka dána v roce 1908 k veřejnému užívání, založil četnický kapitán J. Povondra u okresního velitelství na Královských Vinohradech v Praze ještě jednu daktyloskopickou sbírku, která byla v roce 1922 sloučena se sbírkou u policejního ředitelství v Praze. Slibně započatá spolupráce obou bezpečnostních sborů netrvala dlouho, neboť v roce 1926 bylo zřízeno Ústřední četnické pátrací oddělení pod Povondrovým velením a jednotné řízení kriminální služby bylo zase v nedohlednu. Posléze bylo rozhodnuto o tom, že do zjišťovacího oddělení u policejního ředitelství v Praze budou zasílány daktyloskopické karty od všech četnických stanic a policejních úřadů. A tak se stalo, že v roce 1929, kdy byly zřízena konečně Všeobecná kriminální ústředna, bylo v evidenci 250 000 karet.

Za 2. světové války byla sbírka neustále trnem v oku německé kriminální policie, jež vyžadovala její překlasifikování na berlínský systém. Aby se tak nestalo, naši kriminalisté uměle zvýšili počet o 100 000 a tato suma způsobila, že si Němci radši založili sbírku novou, kterou pak v dubnu 1945 zničili.

Od doby, kdy si lidé všimli, že linie na konečcích jejich prstů, dlaních a chodidlech tvoří různé pravidelné i nepravidelné obrazce a postupně si uvědomili jejich identifikační hodnotu pro použití v kriminalistice, uteklo skutečně hodně vody.

V historii daktyloskopie, jako jedné z nejpropracovanějších metod individuální identifikace, se objevují slavná jména.

William James Herschel (1833-1917) žijící v Indii, úředník vyplácející důchody velkému počtu penzionovaných indických vojáků, které z pohledu Evropana nemohl rozeznat, vyzvala v roce 1858 všechny penzisty, aby otiskli ukazovák a prostředník pravé ruky na seznam důchodců a potom i na potvrzení o příjmu. Zabránil tak podvodům a zároveň nasbíral materiál ke zkoumání obrazců na konečcích prstů. Prokázal také, že věkem se otisk nemění, dokonce ani po smrti. Uvědomil si široké možnosti uplatnění svého objevu a navrhl jej využít k evidenci ve věznicích, aby se zamezilo výměnám zločinců. Návrhy byly označeny za výplody fantazie a nikdy nebyly akceptovány. Když se vrátil na konci sedmdesátých let do Anglie, zažil ještě jeden šok. Přečetl si článek o identifikační metodě Henryho Faulsse, jež spočívala v hodnocení otisků prstů a jichž autor používal jeden rok. Herschel se o to snažil 20 let a neprorazil.

V téže době německý zvěrolékař Vilém Eber navrhl použití daktyloskopie k účelům bezpečnostní služby a ve Spojených státech to byl Gilbert Tompson. Ani oni nebyli úspěšní.

Vědecké základy moderní klasifikace obrazců papilárních linií pro kriminalistické účely dal Francois Galton (1822-1911). Svým dílem „Finger Prints“ přivedl daktyloskopii k praktickému uplatnění u anglické policie. Zatím měla doplnit „bertillonáž“, která i se svými třemi otisky prstů později zavedenými, avšak neklasifikovanými, prohrála nevyhlášenou válku.

Sluší se připomenout, že jedním z vědců, kteří poukázali na různotvarost papilárních linií, byl český fyziolog J. E. Purkyně - prvenství mu však nelze přiřknout.

Významné místo v daktyloskopii zaujímá Juan Vucetich (1838-1925), jenž působil v Buenos Aires a je dokonce považován na tvůrce pojmu daktyloskopie. Jeho teoretická díla stejně jako jeho daktyloskopický klasifikační a subklasifikační systém se rozšířily po celém světě.

Ve dvacátých letech 20. století si již daktyloskopie vydobyla všeobecného uznání ve světě a znalecký posudek z tohoto oboru se stal plnohodnotným soudním důkazem. Objevily se však pokusy zlomit její důkazní sílu. Jeden takový případ se stal i v Československu. Je znám i z filmového zpracování příběhů Jiřího Marka - Hříšní lidé města pražského.

vytisknout  e-mailem