Policie České republiky  

Přejdi na

Naším cílem je Vaše bezpečí


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 
Národní protidrogová centrála

Národní protidrogová centrála SKPV PČR

Rady rodičům

Praktické rady a postupy v oblasti návykových látek pro rodiče 

Šok, zmatek a panika
 
     Šok bývá bezprostřední reakcí na zjištění toho, že dítě bere drogy. Tuto skutečnost rodiče zjišťují zhruba po jednom až půldruhém roce od doby, kdy dítě drogy začalo užívat. Šoková reakce může proběhnout pod obrazem neklidu, úzkosti a strachu. Objevují se i panické reakce provázené myšlenkami typu např. „Proč se to stalo zrovna nám a právě teď?“, „Co se bude dít dál?“, „Co teď máme dělat?“. Zejména u rodičů, kteří dítě nadměrně ochraňují, lze pozorovat obranné psychologické mechanismy jako jsou nepřiměřené zlehčování a popírání problému, kdy si rodiče snaží uchovat svou představu o bezproblémovém vývoji svého potomka - jedná se o přesvědčení např. „Dneska je kouření trávy mezi mladými normální.
 
     Tak si to náš Honza taky zkusil, no a co? Nevím proč ho musíš (jako jeho matka) hned tahat do protidrogové poradny jako nějakou fetku.“, „To se nějak vysvětlí, třeba ty drogy a nádobíčko nejsou našeho Franty, mohl si to u něj jenom někdo schovat.“. Ve fázi šoku rodiče často požadují rychlou „opravu“ svého dítěte, což je většinou nereálné. Rodiče by měli i bez dítěte co nejdříve navštívit odborníka a sdělit mu vše podstatné, co se dozvěděli o braní drog u svého dítěte. Od profesionála by měli získat přijetí, uklidnění, společně s ním by měli vyhodnotit závažnost situace a naplánovat další konkrétní kroky do nejbližšího období (např. zapojení dalších členů rodiny do řešení problému).  
 
Pocity křivdy, zrady a sebelítosti
 
     Pocity ublížení a nespravedlnosti mohou vznikat na podkladě myšlenek typu např. „My chudáci rodiče, tak jsme se o tebe starali a ty jsi se nám takhle odvděčil.“. Jedná se o emocionální reakci, na kterou se někdy nabaluje v podstatě hřejivý pocit sebelítosti. V sebelítostivých myšlenkách si rodiče mohou libovat, a tak zvyšují svou pasivitu a oddalují přijetí racionálního pohledu na drogový problém svého dítěte. Rodičům je vhodné účastně vyjádřit pochopení, nechat je vypovídat z myšlenek, které k pocitům křivdy a sebelítosti vedou, a následně je učit, jak tyto problémové myšlenky a představy rozpoznávat a rozumově testovat jejich výhodnost pro další adekvátní řešení problému.
 
Zlost
 
     Zlost (hněv, vztek, agrese) je emocionální reakce zaměřená proti zlému osudu, který rodiče potkal v souvislosti s jejich dítětem, které užívá drogy. Tato emoce se nabaluje na pocity křivdy a sebelítosti. Zlost může směřovat na nevděčné dítě nebo na zástupné cíle, jako jsou např. partner, další příbuzní, učitel, lékař, terapeut, na které rodič může svalovat vinu. Rodiče se zlobí také sami na sebe, protože se domnívají, že selhali ve výchově svého dítěte. Zlost se může projevovat v myšlenkách typu: „Takhle jsi se nám, ty jeden spratku, odměnil za všechno, co jsme pro tebe udělali!?“, „Je to zmetek, nenávidím ji. Já se léčím, bojuji s rakovinou a ona si takhle dobrovolně ničí své zdraví drogami!“, „Co jste jako učitelé, jako odborníci na protidrogovou prevenci zanedbali, proč jste neudělali více!?“, „Neměli jsme naši Danču od dětství tak rozmazlovat!“.
 
     Pocit zlosti je přiměřenou reakcí už z toho důvodu, že závislost dítěte může významným způsobem narušit rodičovskou představu o dalším vývoji dítěte, může pokazit rodinnou atmosféru, partnerský vztah apod. Emoce zlosti nevzniká jako bezprostřední důsledek zevní události, ale tím, jak si tuto skutečnost pro sebe rodiče vysvětlují. Z terapeutického hlediska není výhodné pocit zlosti ani zbrkle a otevřeně ventilovat, ani tuto emoci příliš potlačovat. Svůj hněv si rodiče někdy ani neuvědomují, dokonce si sami před sebou mohou hrát na to, že jsou ledově klidní - to se týká hlavně otců problémových dětí. Řada lidí je totiž od dětství trénována v tom, že zlost, agresi a vzdor musí pokládat za emoce, které kultivovaný člověk nemá. To je ale pověra. Jak už bylo řečeno, s adekvátním zvládáním emoce zlosti mají často potíž otcové dětí, které berou drogy. Jedná se např. o muže, u kterých se objevují problémová přesvědčení typu: „Každý problém v rodině je rychle řešitelný - pokud ho muž nezvládne vyřešit, je neschopný.“. Tito otcové logicky považují návštěvu odborníka za projev své slabosti a selhání, a tak k odborníkovi přichází většinou jenom jejich partnerky, matky dítěte, které popisují mj. dlouhodobou podrážděnost svého muže, jeho výbuchy zlosti a výčitky zástupně směrované proti manželce, vyhýbání se tématům ohledně návykového problému dítěte, zvýšené užívání alkoholu apod.
 
     Zlost je v dané situaci normálním pocitem, nicméně z hlediska dalšího racionálního zvládání drogového problému dítěte se jedná o emoci problematickou. Dlouhodobě a silně prožívaná zlost omezuje schopnost konstruktivně myslet a účelně řešit problémy, zlostné reakce rodičů mohou vyvolávat agresivní odezvy ze strany dítěte, nebo partnera, a tím se problém ještě více komplikuje. Nehledě na skutečnost, že dítě, které bere drogy, se bude hněvným reakcím svých rodičů pravděpodobně vyhýbat, třeba dalšími úniky do drogového prostředí. Rodiče by měli být o těchto souvislostech informováni a pomocí různých metod (např. vypovídání se ze zlostných myšlenek, rozumové zpochybňování zlostných myšlenek, svalová relaxace) by se měli naučit tuto emoci zvládat.
 
     Americký psychiatr a psychoterapeut A. Ellis doporučuje pro zvládání zlosti především nácvik rozlišování mezi „špatným“ člověkem (svým dítětem) a konkrétním „špatným“ chováním, které člověk (v jádru „dobrý“) může uskutečňovat (např. braní drog). Dovednost rozlišování mezi „špatným“člověkem a „špatnými“ činy je podle A. Ellise důležitá, protože vyplývá z poznání, že prožívaná emoce zlosti má schopnost ovlivňovat myšlení ve smyslu zobecňování ze „zlého“ skutku na „zlého“ člověka. Taková generalizace potom může vést k odmítání celé osobnosti dítěte a z toho vyplývající odměřené chování rodiče směrem k dítěti může zase umocňovat zlost a odpor dítěte směrem k rodiči.
 
     Roztáčí se tak nekonečná spirála, jejímž výsledkem je jen zhoršování drogového problému dítěte, psychického stavu rodičů a rodinné atmosféry. Pokud se rodiče naučí zvládat emoci zlosti dříve, než zlost ovládne je, je pravděpodobné, že se tento pocit bude postupně transformovat v pocit zklamání (truchlení a pocit strachu), který je podle A. Ellise výhodnější v tom směru, že již tolik neblokuje racionální myšlení. Rodiče tak mohou získat vyšší náhled na problém a snadněji si mohou uvědomovat širší paletu různých alternativ pro řešení problému. Jak bylo řečeno výše, zlost může být zástupně obrácena také na blízkou osobu, která by měla o možnosti této projekce vědět, nechápat vyjadřovanou zlost osobně, ale naopak by měla takovou reakci u dotyčného člověka rozumně podporovat a vysvětlovat.
 
Pocity viny
 
     Výčitky svědomí bývají způsobeny negativními myšlenkami typu např. „Co jsme jako rodiče ve výchově našeho Jarouše zanedbali?“, „Kde se stala chyba?“, „Že jsem se nevykašlala na tu kariéru ve firmě a více se nevěnovala naší Pavle.“. Tyto neodbytné myšlenky bývají emočně velmi vyčerpávající a rodiče si od nich často ulevují tím, že na ně hledají odpověď ve smyslu „bylo to určitě tím a tím, může za to ten či onen“. Najít hlavní příčiny vzniku drogového problému dítěte není zpravidla jednoduché, bývá to velká detektivka - ale i přes toto poznání je evidentním faktem, že se rodičům více uleví až tehdy, když se společně s terapeutem doberou jedné nebo několika málo hlavních příčin, než aby přistoupili na variantu, že příčin může být mnohem více a že se povětšinou jedná stejně jen o obtížně ověřitelné domněnky.
 
     Rodičům by také mělo být sděleno, jak se s těmito „jasnými“ důvody obezřetně nakládat ve vztahu ke svému dítěti. Není totiž výjimkou, že nalezenou „pravou“ příčinu dítě začne zneužívat pro úlevu od svých pocitů viny a bude přenášet zodpovědnost za svůj problém s drogami na své rodiče. Tím může své rodiče citově vydírat ve stylu např. „Za to, že jsem se naučil brát drogy, můžeš ty (matka dítěte), protože jsi mi jako zdravotní sestra od dětství dávala na každé bolístko nějaký prášek.“. Podobné výpady dítěte mohou působit mnoho emotivních a nekonstruktivních konfliktů, které pak dále narušují vztah mezi rodiči a dítětem. Ve fázi prožívání pocitů viny má bezpochyby velký úlevný efekt také to, když se rodič ze svých pocitů viny vypovídá někomu blízkému, odborníkovi nebo jiným rodičům v rámci rodičovské skupiny.
 
Smlouvání
 
     Smlouvání nebo vyjednávání je obdobím, které může představovat ústup k magickému myšlení. Rodiče obíhají nejlepší lékaře a terapeuty v oboru, modlí se k Bohu apod. Tímto si chtějí zajistit, popř. si vymodlit co nejrychlejší uzdravení svého dítěte. Ve svém předešlém životě mohou hledat viny, které podle nich mohly být příčinou drogové závislosti jejich potomka a snaží se tato zavinění symbolickým nebo realistickým způsobem odčinit či napravit, např. „Jestli se z toho náš Jirka dostane, tak už se nikdy nenapiji alkoholu.“. Rodiče také mohou vyhledávat různé alternativní léčebné postupy, kdy oni sami nebo společně se svým dítětem navštěvují různé šarlatány, kterým platí vysoké finanční částky za jejich pochybné rady a léčebné metody.
 
      Hlavně v důsledku pocitů viny rodiče někdy přistupují také na uzavírání „kšeftů“ se svým dítětem, kdy mu nabízí různé výhody a odměny, pokud ono s užíváním drog přestane, např. „Když necháš toho fetování, koupím ti to auto, které jsi vždycky chtěl.“. Zrovna tak není výjimečné, že rodiče své dítě doma zamykají, hlídají ho, aby neuteklo a mluví mu „do duše“, odváží ho někam daleko na vesnici k babičce, popř. ho berou na měsíční „terapeutickou“ dovolenou do zahraničí. Pokud se fáze smlouvání u rodičů objeví, je vhodné, aby blízcí lidé trpělivě a racionálně zpochybňovali jejich snahy vyhledávat různé podvodníky - nebezpečím jsou především prodlení pro zahájení adekvátní terapie nebo rizika plynoucí z přerušení standardní léčby dítěte.
 
      Stejně tak je potřebné rodičům vysvětlit, že vyjednávání s dítětem ve smyslu „kšeftování“, hlídání a přesvědčování je kontraproduktivní. Na základě takového přístupu se dítě rychle a obratně učí své rodiče citově vydírat a postupem času chce stále více a více výhod za pořád menší a krátkodobější pozitivní změny ve svém chování. Nehledě na to, že případné materiální odměny dítě s nejvyšší pravděpodobností, dříve či později, zneužije k získání drog. Podobné to je se domácím vězením nebo se nucenou změnou prostředí - pokud dítě není alespoň minimálně vnitřně motivované k tomu, aby přestalo užívat drogy, tak z chráněného prostředí uteče.       
 
Stud
 
     Rodiče se mohou stydět ne tolik za to, že dítě drogy bere, ale až za zjištěný fakt, že drogy prodává, krade kvůli nim a dělá prostituci. Rodiče se stydí i sami za sebe, protože jsou přesvědčeni (často bezdůvodně), že směrem k dítěti po výchovné stránce selhali.   Pro zvládání emoce studu bývá prospěšné, aby se rodiče ze svých nepříjemných myšlenek a představ v bezpečném prostředí vypovídali. Terapeut je může jednak emočně podpořit, jednak může pomocí terapeutického rozhovoru zpochybňovat jejich myšlenky, které k pocitu studu vedou. V podstatě nenahraditelný pozitivní vliv na postupné rozpouštění studu má pravidelná účast na rodičovské skupině, kde účinně působí jeden z hlavních pozitivních faktorů skupinové psychoterapie, a to sdílený pocit společenství a sounáležitosti („Jsem mezi svými...“, „Jsme na jedné lodi...“, „I ostatní prožívali nebo ještě prožívají stud za své dítě...“).
 
     Opakovaným problémem bývá to, že rodiče nechtějí anebo neumí o drogovém problému svého dítěte mluvit s jinými lidmi. O těchto věcech nechtějí hovořit z různých důvodů, např. se za své dítě stydí, mají obavy z toho, že je druzí lidé v myšlenkách odsoudí a odmítnou, protože podle nich nezvládli výchovu dítěte, nebo jsou rodiče ze svého dítěte natolik vyčerpaní (viz. níže, kap. Rezignace a pocity marnosti), že si toto martyrium nechtějí rozhovorem připomínat.
 
     V krajních případech se rodiče z obav, že přijde na dané téma hovor, začnou více vyhýbat lidem, se kterými se dříve běžně stýkali. V praxi se osvědčují tato tři doporučení: a) v rámci terapeutického rozhovoru zpochybňovat myšlenky, které vedou ke studu a k obavám z odmítnutí druhými lidmi b) nevyhýbat se kontaktu s druhými lidmi, c) rozdělit si přátele a známé osoby do několika kategorií podle důvěrnosti vztahu a směrem ke každé kategorii si připravit určitou strategii hovoru, popř. způsob odmítání tohoto nepříjemného tématu. Strategie takových hovorů jsou pochopitelně odvislé od konkrétní situace, kterou mohou ovlivňovat faktory jako jsou např. momentální emocionální rozpoložení rodiče, prostředí, kde rozmluva probíhá, stávající stav dítěte apod.  
 
Truchlení a pocit strachu
 
     Může se jednat o výraznou a časově poměrně dlouhou emocionální reakci. Některým rodičům je třeba doporučit, aby zvážili návštěvu psychiatra s žádostí o dočasné užívání zklidňujících či antidepresivních léků. Ve fázi truchlení (smutnění, deprese) mohou být rodiče, alespoň zpočátku, velmi plačtiví, nesoustředění, podráždění, mohou je trápit poruchy paměti a potíže související se spánkem. Pronásledují je neodbytné, automatické negativní myšlenky typu např. „Moje Janča bere drogy, ztrácím ji.“, „Už nevíme jak dál, nic na naše dítě už nezabírá.“, „Co asi teď dělá náš Jirka? Co když se sjetej válí někde v parku? Co když se těch drog už nikdy nezbaví a umře někde na ulici?“. Postupem času si rodiče uvědomují skutečnost, jaká opravdu je.
 
      Stále zřetelněji vidí problémy, které jsou nebo mohou být důsledkem nelepšícího se drogového chování jejich dítěte, mají strach z možných scénářů života dítěte, jsou smutní z momentální nemožnosti realizace některých životních plánů, které si pro své dítě představovali. Zrovna tak ale mohou ve svém škarohlídství přehánět. V této etapě je potřebné rodičům trpělivě naslouchat a citlivě posilovat jejich motivaci pro uskutečňování terapeutických doporučení, která je možné v danou dobu realizovat. Velký význam má vzájemná podpora všech členů rodiny. Někdy se rodičům uleví, když se v bezpečném prostředí vypláčí. Co se týče strachu z dalšího vývoje dítěte, jehož drogové chování se nelepší či se nadále zhoršuje, rodiče potřebují v první řadě někoho, kdo jim bude s pochopením a porozuměním naslouchat. V další fázi lze pracovat s katastrofickými myšlenkami a představami.
 
     Terapeut může rodičům pomoci, aby si uvědomili a přesně si vybavili konkrétní momenty těchto nepříjemných představ. Potom je možné rozvíjet terapeutický rozhovor, v rámci kterého si rodič může uvědomit přehnanost některých okamžiků svých katastrofických představ. Na základě zpětných vazeb lze tvrdit, že některým rodičům pomáhá i otázka typu: „Co by to pro vás znamenalo, co by na tom bylo tak hrozného, kdyby se vaše dítě z drog už nikdy nedostalo a skončilo by na ulici jako troska?“. Někteří rodiče si pomocí této otázky uvědomí, že jim někdy tolik nezáleží na jejich dítěti, jako více na sobě, na vlastních očekáváních, která promítají do svého dítěte, např. „Hrozné by na tom bylo (mimo jiné) to, že by můj syn nenaplnil (moje) očekávání. Já (otec) jsem do Roberta investoval tolik energie, času (výchova) a peněz (např. placení školného na soukromé střední škole). Měl jsem totiž za to, že se stane inženýrem a převezme po mně naši firmu.“.
 
Rezignace a pocity marnosti
 
     Stadium odevzdanosti je možné v myšlenkové rovině charakterizovat takto: „Už se s tím stejně nedá nic dělat, všechno jsme už vyzkoušeli. Ještěže se nám povedl alespoň druhý syn.“. Tuto etapu lze pojímat i jako nezpracovanou, dále pokračující fázi truchlení. Rodiče ve fázi rezignace obvykle přestanou docházet na konzultace k odborníkovi, protože v tom nevidí smysl. V této etapě se mohou objevovat dva extrémní druhy přístupu k dítěti. Buď rodiče nechávají své dítě doma, tolerují a umožňují jeho problémové chování a snaží se co nejrychleji zažehnávat první náznaky vzniku problému či konfliktu: „Raději mu dám těch 200 Kč, než aby zase něco ukradl babičce.“, nebo se svého dítěte po citové a právní stránce (např. institut vydědění) vzdají, vyhodí ho z bytu a už se dále nezajímají o jeho další osud. 
 
      Pokud rezignovaný rodič alespoň občas terapeuta navštíví, je vhodné mu s účastí naslouchat, vyjadřovat pochopení, citlivě zpochybňovat jeho odevzdanecké myšlenky a představy a posilovat v něm trpělivost a reálnou naději pro zlepšení situace jeho dítěte. Stejně tak je potřebné u rodiče podněcovat motivaci k realizaci vhodných doporučení směrem k jeho dítěti. 
 
Odpor a hnus
 
    Mnoho rodičů, především ve fázi rezignace a umožňování (viz. výše, Rezignace a pocity marnosti), se rovněž shoduje na tom, že směrem ke svému dítěti opakovaně prožívají emoci hnusu. Tento pocit je vesměs podmíněný situačně a objevuje se v momentech, kdy je dítě doma viděno, jak se pohybuje ve svém pokoji, ve kterém je velký nepořádek, jak si ošetřuje kožní ekzémy v koupelně, jak si nitrožilně aplikuje drogy apod. V těchto případech je v první řadě potřebné rodičům doporučit, aby dodržovali základní hygienické zásady a tak eliminovali riziko nakažení dalších rodinných příslušníků různými infekčními chorobami. Někdy nezbývá nic jiného, než po dítěti striktně a důsledně vyžadovat, aby tyto druhy rizikového chování neuskutečňovalo ve společné domácnosti, ale snažilo se více využívat prostředí a služeb např. kontaktního centra.
 
Smíření
 
     Smíření (vyrovnání, přijetí) představuje realistické uvědomění si všech možností konstruktivního řešení problému. Smíření lze charakterizovat myšlenkami typu např. „Je to sice nepříjemný a závažný problém, co se týče našeho Milana, ale je možné s tím něco dělat. Musíme se řídit radami odborníka, musíme být trpěliví a důslední v realizaci potřebných doporučení.“. V tomto stadiu bývá u rodičů přítomná naděje, kterou by měl odborník pomáhat posilovat a uvádět ji do reálné podoby. Rodiče potřebují také přiměřenou psychickou, citovou a sociální podporu, kterou si mohou dávat jednak navzájem se svými blízkými, jednak mohou využít služeb terapeuta nebo návštěv rodičovské skupiny.    
 
     Z hlediska využívání obranných psychologických mechanismů se ve fázi smíření často objevují: Humor (obvykle cynického až černého ražení, např. „Milan už potřetí nastoupil do léčebny, tak jsme s manželem včera večer tipovali, jak dlouho tam nyní asi vydrží…“). Suprese (dovednost dočasně odkládat negativní myšlenky, představy a emoce, aniž by byly popírány, např. „Dnes se tím zabývat nebudu.“). Anticipace (dovednost realisticky očekávat a plánovat do budoucnosti, včetně uvědomění si možných problémů a ztrát). Altruismus (dovednost konstruktivně přepracovat vlastní bolestnou zkušenost do pomoci druhým, např. v podobě iniciace vzniku svépomocné rodičovské skupiny anebo aktivní účasti v této skupině).
 
Úzkost z očekávání a nepřiměřený optimismus
 
     Pokud dítě nastoupí do léčby (ústavní nebo komunitní), rodiče se nezřídka obávají toho, že dítě léčbu neukončí. Někteří rodiče popisují určitou tenzi, úzkost a strach hlavně v prvních dnech a týdnech po nástupu dítěte do léčebny nebo terapeutické komunity. Mají strach z toho, že dítě z léčebny uteče, nebo bude vyhozeno, a bude se opakovat předchozí martyrium. Na stranu druhou se jedná o nepřiměřený optimismus ve stylu: „Už je konečně v léčebně, máme vyhráno…“. Taková nerealistická přesvědčení vedou zpravidla k tomu, že rodiče přestanou navštěvovat poradenské konzultace - obyčejně do té doby, než jejich dítě předčasně opustí léčebnu, nebo po určité době abstinence znovu začne užívat drogy. Poté konsternovaní rodiče přicházejí znovu s žádostí o radu, a opětovně se u nich objevují mnohé z výše popsaných reakcí.     
 
     Naději rodičů na uzdravení jejich dítěte je třeba citlivě usměrňovat do reálné podoby, nicméně s důrazem pozitivního dění do budoucnosti. Rodiče by také měli být připraveni na to, co budou konkrétně dělat, když dítě léčbu neukončí, popř. když léčbu ukončí, ale po určité době začne znovu brát drogy. Stejně tak by rodiče měli vědět, v jakých směrech bude jejich dítě po ukončení léčby potřebovat psychickou a sociální podporu, jakým konkrétním způsobem mu mohou v prvních měsících abstinence pomoci.
 
      V poradenství s rodiči by v tomto stadiu měl být zdůrazněn smysl a význam následné péče. V době, kdy dítě absolvuje ústavní nebo komunitní léčbu, je výhodné rodiče udržet v kontaktu a zaměřit se na řešení jejich problémů, které mohly „vyplavat na povrch“ v době předchozí poradenské procedury. Jedná se např. o hledání náplně volného času a smyslu života pro matku „věčnou pečovatelku“ v tom případě, že dítě začne abstinovat a matka mu už nebude muset věnovat tolik času, pozornosti a péče jako dříve. Zrovna tak je možné narazit na partnerské konflikty, které předtím byly maskovány pozorností směrem k problémovému dítěti anebo usnadňováním jeho drogového chování. V této souvislosti připadá v úvahu např. nácvik strukturovaného řešení mezilidských konfliktů, nácvik strukturovaného zvládání emoce zlosti apod.   

 

vytisknout  e-mailem